5. Kapitola
„Máš všechno?“ zeptá se mě už asi podvacáté máma.
„Jo, mám!“ zavrčím na ni a chytnu madlo svého kufru, až mi zbělejí prsty. Usměji se na ni. „Promiň, jsem jen nervózní, že mám jet s celou třídou na týden někam pryč do hor...“ odmlčím se a zkusím vykouzlit ty nejštěněčejší oči, které dovedu.
„Ale já to vím, zlato,“ usměje se a pohladí mě po tváři. „Užij si to a drž se svých přátel, ať se ti nic nestane,“ dá mi pusu na obě tváře. „Vážně tě tam nemám svézt?“ zeptá se znovu. Protočím oči.
„Ne, vážně ne, mami, budu v pořádku, neboj,“ usměji se na ni a líbnu ji na čelo. Jak mám svoji maminku rád. Hlavou mi bleskne myšlenka na události před týdnem. Neuvěřitelně jsem ji zklamal, když jsem se znovu pokusil podřezat. Jenže ta žiletka v batohu byla tak lákavá! V mysli si povzdechnu. Musím se toho zbavit, jinak o mě bude mít nadosmrti strach. A to já nechci. Nechci jí přidělávat ještě víc starostí, než co má teď.
„Tak dobře,“ unaveně se usměje.
„Aspoň si ode mě odpočineš,“ popíchnu ji a s radostí sleduj, jak se v jejích smutných očích objevila jiskřička smíchu.
„Tak běž, ať ti neujedou,“ pobídne mě a já vyrazím. Táhnu za sebou svůj kufr a přes rameno mám tašku s logem Pink Floydů. Začnu si tiše prozpěvovat melodii, kterou jsem slyšel z rádia v kuchyni, než jsem odešel. Vydám se na autobus, který dorazí přesně ve chvíli, kdy zastavím na zastávce. Jak skvěle načasované, pomyslím si spokojeně. Mrknu se na hodiny. Stíhám. Projednou, ušklíbnu se. Hlavou mi zase projede myšlenka na žiletku. Je bezpečně v kufru. Ukrytá před zraky všech a všeho, pevně zabalená v ručníku. Nemohl jsem ji nechat doma. Prostě nemohl. Bylo to, jako by mě volala, vábila mě k sobě svým břitkým, tenkým hlasem a já neodolal té svůdnosti v ostrých křivkách. Zabalil jsem ji nějak podvědomě, snažíc se vytěsnit z mysli, že tím zrazuji důvěru všech. Rychle výčitky svědomí zaženu pryč a s lehce nervózním pohledem hledím na ubíhající město.
Co mě tam čeká? Proběhne všechno v pořádku? Co Kamui? Proč to udělal? Nedokážu na to přestat myslet a z autobusu vystupuji s třesoucím se spodním rtem. Nedokáži tomu zabránit, když se podívám, jak se kolem autobusu motá celá má nová třída. Naruko si mě všimne a ihned mi začne mávat. S křečovitým úsměvem se k ní rozejdu.
„Ahoj!“ jen co ke mně doběhne, už odbavená od jejího monstrózního fialkového kufru, obejme mě a okamžitě spustí. „Jak se máš? Těšíš se? Já strašně! Prý máme nějaký nový dozor!“ nadšeně švitoří jako malá školačka.
„Jsi v pořádku Naru? Nepraštila ses do hlavy?“ zeptám se jí opatrně a šáhnu jí na čelo, jako bych jí měřil teplotu. Očekávám ránu, ale jen se na mě zamračila.
„Co je? Mám radost, že spolu jedeme na výlet!“ zářivě se usměje a stáhne si trošku výstřih, aby měla jistotu, že u každého chlapa zaboduje. Tedy, skoro u každého.
„To se mě snažíš svést nebo to už děláš podvědomě? Upřímně lituju kluka, se kterým zrovna chodíš, musí být bez sebe žárlivostí,“ ušklíbnu se na ni a uhnu před jejím pohlavkem.
„Nesnažím a nelituj, dala jsem mu kopačky. Řekl mi, že se chovám jako kurva,“ pokrčí nezaujatě rameny, ale jasně vidím, že ji to mrzí. Hodně mrzí.
„Nejsi kurva, neboj se,“ pohladím ji po ruce. Oplatí mi úsměv.
„Děkuji.“
„Nemáš za co, upřímně, je mi ho líto, ztratil skvělou holku,“ zazubím se. „I když je pravda, že ty ty kluky střídáš jako ponožky… kdy se jen najde nějaký, který by ulovil tvé srdce?“ chytnu se za to své a jasně přehrávám, ovšem zasloužím si za to její smích. „To jsem chtěl slyšet,“ pochvalně přikývnu.
„Pojď jim dát kufr a do autobusu, už jsem nám zabrala místa,“ chytne mě za předloktí a táhne mě k zavazadlovému prostoru, kam řidič dává kufry a batohy. Předám kufr řidiči a poděkuji mu, než jsem znovu odtažen pryč, tentokrát do autobusu. Sedíme na pětce vzadu. Spokojeně se usadím u okna a pohodlně se usadím. Zírám ven a nevnímám nic kolem sebe. Probere mě až drcnutí od Naruko, která sedí vedle mě. Keiko se hrozně nahlas směje, protože ji Alex lechtá a snad nikdo na světě není lechtivější než naše Kei-chan.
„Co se děje?“ zeptám se Naruki.
„Je tu ten novej dozor, myslím, že ho budou představovat!“ vzrušeně sebou na sedadle šije, když se vážně ozve Waruji, svým nepříjemným hlasem.
„Tak děcka, mám to potěšení vám představit náš nový dozor, Nicolase Loneliho,“ ukáže za sebe, kde vykoukne usměvavá tvář rámovaná blonďatými vlasy. Srdce vynechá pár úderů. To není možné. To není možné! Proč je tady? Mráz se začne šířit celým tělem, až najisto zakotví v hrudi, kde se pomalu rozlézá jako chladný paralyzující kouř. Konečky prstů se mi začnou nepatrně třást. Nepomůže ani, když je sepnu v klíně, jako bych se chtěl modlit. Jeho zářivě modré oči přejedou celou třídu a holky přitom málem padají do mdlob. Když narazí na mě, jasně v jeho očích vidím tu hrozbu. Tu krutou výzvu osudu, zda tenhle výlet zvládnu. Chce mě zničit. Vím to. Vím…
Jeho oči se od mě zavrtávají jako nože. Ostré a chladné, s jasnou stopou výsměchu a pohrdání. Nenávidím ho. Tolik ho nenávidím. A přitom se ho bojím. Tak strašně moc se ho bojím… Odvrátím pohled a roztřesený dech směřuji ven z autobusu. Kéž bych nikam nejel. Ještě že mám tu žiletku. Skalpel ukrytý v ručníku mi nějak vnitřně dodá sílu a já se jakž takž uklidním.
„Děje se něco?“ zeptá se někdo, ale jen zavrtím hlavou, že ne. Nedokázal bych v tu chvíli nic říct. Jen tiše sedím, hledím z okna a snažím se ignorovat zvědavé a starostlivé pohledy kamarádů. Nedokážu jim to říct, aspoň ne hned, ne teď. Kamui sedí s Nicem vepředu a o něčem se náruživě baví jako staří přátelé. Tak odtud vítr vane, odtud si na mě udělal názor… zabolí, že dal na názor někoho jiného a nechtěl mě poznat sám blíž. Zadržím slzy které se mi derou do očí a zarputile se snažím udržet co nejdéle pohled na kostelu v dálce. Svět je tak nespravedlivý.
„Děcka, budeme mít přestávku, tak si laskavě běžte na záchod a něco si koupit nebo něco jiného. Do třiceti minut budete ale zpátky!“ rozkáže ještě Waruji a všichni se začnou hrnout z autobusu ven. Ani jsem nezaregistroval, že jsme zastavili.
Zmateně se rozhlédnu a taky se zvednu. Vydám se za Naruko a ostatními, ale dřív než stihnu vystoupit, zastaví mě čísi ruka. Se zlou předtuchou se podívám na jejího vlastníka a spatřím Nica.
„Rád tě vidím Lessi,“ sladce se na mě usměje. Neskočím mu na to. Nevidím v tom úsměvu ani trochu sladkosti a lásky, jak se snaží předstírat.
„Já tebe ne,“ vyhrknu bojácně a hrdě zvednu bradu, mám chuť někam utéct a už nevylézt. Proč jen jsem ji nechal v ručníku?
„Ale ale… Kotě vystrkuje drápky, to se mi líbí,“ zachechtá se a přiblíží se ke mně. Pokusím se ucuknout, ale nedovolí mi to. Chytne mě za pas a přitáhne si mě k sobě. Připravil jsem se, jak mu ukousnu jazyk, jakmile se mi ho pokusí strčit do pusy, ale udělal něco naprosto jiného. Sklonil se k mému uchu a olízl ho. „Měl by sis pořádně hlídat záda. Hlavně v noci. Nikdy nenechávej otevřené okno nebo dveře… i když… mě to může být jedno, budu mít univerzální klíč, když jsem ten dozor,“ zašeptá mi zlomyslně do ucha a mě kolena téměř neunesou, jak se mi roztřesou. To byla výhružka. Jasná výhružka, že se večer staví. A já mu podlehnu. Nebo si mě vezme násilím. Panebože. Já nechci! Po tvářích se mi rozkutálí slzy. „Ale prosím tě, přece bys neplakal!“ hraně vyjekne, než se začne smát. „Těším se na naše společně strávené chvilky,“ pošle mi po vzduchu polibek a krutě se ušklíbne, než nasadí svůdný zářivý úsměv a vyskočí autobusu.
Chvíli jen stojím, než se zhroutím na zem. Po tvářích mi tečou slzy bezmoci a zoufalství. Co budu dělat? CO BUDU DĚLAT?! Pár minut jen vytřeštěně zírám před sbe a v hlavě si přehrávám poslední minutu rozhovoru. Pomalu se uklidňuji a rukávem si poutírám slzy. V tomhle stavu se nemůžu ukázat venku. Prostě nemůžu. Doplahočím se zpět na své místo a snažím se už nebrečet, aby na mě lidi nic nepoznali. Jde to těžko. Stále se mi vrací zpátky jeho slova a pokaždé se mi hrůzou zrychlí dech. Nechci s ním nic mít. Nechci…
Za tu půlhodinu se stihnu uklidnit a dokonce i vyhodit Keiko s tím, že mi jen není moc dobře a proto se nechci moc hýbat. Argument, že by mi bylo na vzduchu líp odbudu tím, že vím, co dělám, že jsem zvyklí na dlouhé cestování. Když odešla, v duchu jsem si pogratuloval. Jak tenhle týden přežiju?! Nedokážu si představit, jak se budu Nicovi vyhýbat…
Uběhla půl hodina a všichni se začali trousit zpět do autobusu.
„Je ti už líp?“ okamžitě se o mě začne starat Keiko.
„Jojo, děkuji. Jen jsem potřeboval chvíli sedět bez pohybu busu,“ usměji se mdle. Když si myslí, že je mi špatně, aspoň nemusím předstírat skvělou náladu. Můžu se tvářit jako boží u mučení a nikdo se mě nebude ptát, co se stalo. Jak já se těším na můj ručník s pokladem! Celou cestu mlčím a snažím se ignorovat všechny okolo sebe. Úspěšně se mi to i daří, než zase zastavíme, že jsme už na místě.
Teď v klidu vystoupíte a půjdete si pro kufry. A bez hádek a rvaček!“ Waruji na všech spočine pohledem. Zvednu se a dávám si pozor, abych nevystupoval poslední, takže se s Nicem nedostanu do žádného kontaktu. Když přebírám svůj kufr, odtáhnu ho k té příšeře co přijela s Naruko. Nechápu, jak se jí může líbit taková barva. Ta fialová je hnusná.
„Co se tak tváříš?“ drcne do mě majitelka otřesného zavazadla.
„Zrovna přemýšlím, že máš hroznej kufr,“ ušklíbnu se a vysloužím si koňára. Bolestně syknu a hned jí ho oplatím. Začneme do sebe dloubat a smát se tomu. Jsem jí za to vděčný, protože nemusím myslet na Nica.
„A DOST!“ zařve Waruji a všichni strnou. Co se stalo? Waruji si to rázuje ke mně. Rozhlédnu se, ale vidím jen mě a Naruko. Chytne mě za loket a dotáhne mě k autobusu, kde stojí Nico s krvácejícím nosem a Kamui s roztrženým rtem. Oni se porvali?! „Tak aby bylo jasno pánové, tohle tu trpět nebudu! Slytherin a Gakupo budou mít společnou chatku na samotce! Nemyslel jsem, že to bude tak brzo, ale když jinak nedáte!“ zahromuje a mé srdce zažije infarkt. Sám s Kamuiem?! To nejde! Nejen já se začnu bránit. A přitom všem mi neujde Nicův prohnaný liščí úsměv, jakoby vše probíhalo přesně tak, jak si naplánoval.
Komentáře
Přehled komentářů
Nemůžu se dočkat dalších dílů ! :-) Super námět , skvěla povídka jen tak dál :-).
<3 <3
(sayachin, 4. 7. 2015 17:58)
uplně moc se mi tahle kapitolka líbila <3 nevim jak to děláš, ale píšeš ty nejsuprovější povídky <3
Strašě moc se těšim na pokračování.
super
(saya, 19. 6. 2015 18:13)
whaaaa, honem pokráčko =D na týhle povídce jsem závislá =D
miluju tuhle povídku! super =D už se těšim na další díl =)
<3
(Miu, 19. 5. 2015 18:17)Mico je absolutně BOŽÍ! Ráda bych ho přirovnala ke Scarpiovi z Toscy, ale na Scarpia prostě nikdo nemá... Nico do tahuje, ale jak zasloužil pár do držky? (dobře, asi jo, ale.... :3) Miuna se zamiluje a vy jí chcete mlátit jedinou pravou lásku? to přece není fér!
.....
(zz, 17. 5. 2015 11:06)tvl .... ten Nik... uf ... by si zaslúžil. zopár po držke.... dúfam že mladého niekto ochráni .... parádna kapitolka... dikiiiiii .... tešim sa na pokračovanie ;)
Re: .....
(Yukiko, 17. 5. 2015 23:35)Jo, to by zasoužil... kdoví, nejspíš dostane :D ale ne hned :D nemáš za co a jsem ráda, že se líbí, já jen doufám, že to nepůjde ještě do frašky, co už by nebyla hezká :D
chm...
(Miu, 13. 5. 2015 16:37)když už to čtu, tak je moje reakce střízlivější, než ono zapištění DOPIIIIS!!!! a následné roztečení po klávesnici :D ty, jo já se na tebe tak strašně tším :3 to bude upe... upe... :3 a pak, že už vystřízlivěla...
Re: chm...
(Yukiko, 17. 5. 2015 23:38)Tak upřímně nevím jestli to brát jako poklonu nebo ne :D :D :D :D Asi spíš jo :D
Re: :)
(Yukiko, 17. 5. 2015 23:35)Děkuji :) BUde tenhle týden :) Buď Dopis nebo Princ, možná jednorázovka, ale ta se mi nebude asi chtít napsat, i když to mám všechno namyšlený :D
Re: nejlepšííí
(Yukiko, 17. 5. 2015 23:34)Děkuji moc :) tenhle týden by mělo něco přibýt, mám krátkou školu a skoro nic k dělání :3
*-*
(Piko, 21. 8. 2015 14:54)