U Mušketýrek

 Probudil se vedle studeného otlaku po Zaneho zádech. Mrzutě si prohrábl své černé vlasy, které za tu krátkou chvíli stily přerůst až po ramena. Měl by se nechat ostříhat, ale teď na to nemá čas, protože ten, který si říká jeho ubytovatel a skoro-přítel ho jaksi pozapomněl vzbudit a on musí do práce. Protože stále neměl plný šatník, prohrabal ten Zaneho. Bude se muset zase přestěhovat do toho bytečku, ve kterém ještě před nedávnem bydlel. Ne, že by ho neměl rád a necítil se u něj bezpečně, ale něco si musí pořešit sám. Nemůže si k NĚMU domů jenom tak zvát cizí lidi a podobně. To prostě nejde... Navíc nemůže být až takový příživník... Už to, co udělal do teď stačí na to, aby měl nesplatitelný dluh... Našel kalhoty, které mu seděly a červenou košili, která přece může být trochu větší. Co nejrychleji se osprchoval, vydrbal své přerostlé vlasy a spláchnul ze sebe pěnu. Potom vysušil sebe i vlasy a natáhl si přichystané oblečení. Vzal si krajíc chleba a už si obouval boty, načež vyběhnul ze schodů. Zabouchnul za sebou dveře a už běžel směr provazový most. Sice to byl trochu risk, ale spěchal, takže si ztrouchnivělého dřeva a zteřelého provazu skoro nevšímal. Potom už běžel kolem hřiště a divadla, za kterým musel zpomalit vzhledem k tomu, že ani zkušený běžec nedokáže sprintovat tak dlouho v kuse. Zklidňujíce svůj dech prošel kolem kina a krámku s rybičkami, když ulice konečně končila náměstím. Urychleně ho přešel a vrazil do dveří. Kývnutím pozdravil Sydeho a tu usměvavou mladou prodavačku a pokračoval do skladu, kde na něj čekal jeho nebudící dáreček. Chtěl na něj spustit litanii nadávek a výhružek, které si připravoval při klidnější chůzi, ale byl umlčen polibkem dřív, než stačil otevřít pusu. 

"Měl bys zůstávat víc doma. Včera jsi přišel tak pozdě, že jsem ti nestihl dát ani pusu na dobrou noc a dneska ráno mi volali, takže jsem taky nic nestihl. Ale po práci bysme si to mohli vynahradit, co říkáš? Jestli chceš tu svoji pravidelnou pauzu, tak si můžeš prodloužit obědovou, protože tady toho dneska stejně moc není.." Černovlásek důležitě pokýval hlavou

"Nevím sice, co mohlo být tak vážného, že tě to ráno odehnalo od tvého milovaného, ale odpoledne chci pořádnou omluvu." Dostal mlaskavou pusu na tvář, na čelo a na ouško, které ovanul horký dech. Otočil se k pravidelné hromadě krabic a tázavě se po ní podíval, jako by se ptal: "Hele kámoško, nejsi dneska nějak větší? Ne? No to se mi nechce věřit! Skoro bych přísahal, že jsi vyrostla." Ke Kitteho jedinému štěstí a zachování duševního zdraví se takový monolog neodehrál a černovlásek se jen sehnul pro první krabici. Zpíval si tu stejnou písničku jako minule, ale tentokrát tišeji. Pomalu s nenadálou těžkostí tolik se lišící od včerejší aktivity odnášel krabice jednu po druhé na správné místo. Už docela chápal systém. Tedy kromě sektoru B-10 už jenom proto, že to nebylo členěno  na sektory. Posílali ho tam vždy, když se něco nemohlo najít. Asi nějaká obdoba toho dětského "hledej obludko". Také se rozplácl o jednu krabici, která byla špatně postavená, takže hodil perfektního placáčka. Posbíral svoje končetiny ze země a odklidil krabici, o kterou si způsobil takový šok. Co nejrychleji odnosil i ten zbytek a ohlásil se u Zaneho s tím, že odchází. Vlezl do pekárny, která byla mimochodem ob dva vchody od Zaneho obchůdku, kde si koupil deset rohlíků. Stejně to všecho bylo zvláštní... Říkal Zaneho obchod, ale všechno patřilo té ženě na začátku, jejíž jméno už jaksi pozapomněl. Zanemu byly přenechávány jenom ty méně potřebné věci. Odnesl si svůj náklad/oběd do lesa, ale bílému kameni se vyhl velkým obloukem a našel si menší skalisko, kde se usadil. Pomalu pojídal rohlíky při čtení deníku, který předtím vytáhl z kapsy. Postupně si z textu vypisoval jména, která pro něj byla nějakým způsobem důležitá, kromě těch v base, které bude muset znovu prověřit, protože za tu dobu se taky mohlo lecco změnit. Skončil na čísle sedm. Sedm lidí, kteří pomáhali Maně s usvědčujícími materiály. Sedm lidí, kteří o několik let později pomáhali Lesterovi najít Manina vraha. Teď budou při velké dávce dobré vůle pomáhat jemu najít Lestera, čímž také vraha sestřičky. Zná je všechny. Některé z dětství po boku svých sourozenců, jiné ze současnosti. Dva ví, kde najít. To jest Ontry a Syde. Ten zbytek zahrnující Henera, Syl, Gaba, Jenne a Patrola, o tom měl pouze matnou představu. Hener se zdržuje v okolních pěti měsech. Kvůli Syl bude muset prolézt ty nejzapadlejší části města. Vždy si vybírala takovéty nebezpečné uličky, kde si nechábala říkat věštkyně. Už chápal proč Manu v té části tak často viděli. Byly dlouholeté kamarádky. Na ty tři zbylé se bude muset poptat Ontryho, protože neměl moc tušení, kde bydleli už tehdy, když je navštěvovali doma. Taky se bude muset poptat na Sydeho, ale z úplně jiného důvodu. Ten se hezky vybarvil. Začalo to výhružkama. Pokračovalo varováním a končilo omluvama. A teď se z něj vyklubal Manin posluhovač/tajný agent. Zastrčil prázdný sáček do kapsy a vstal. Oprášil si Zaneho kalhoty a vyšel zpátky směr město. 

***

"Ty si tady celkem brzo." Zane se lehce překvapeně díval na Kitteho, který se s jemným úsměvem objevil na prahu jeho kanceláře.

"Zjistil jsem, co jsem zjistit potřeboval, najedl jsem se taky, tak mě tady máš."

"Toho by se mělo využít, co myslíš?" Přejel rty po černovláskovu krku.

"N-nejdřív uděláme co je potřeba a pak budeme mít aspoň hodinu a půl času, takže to necháme na potom jo?" Nedokázal potlačit lehký třas, který v něm ten jediný celkem nevinný dotek vyvolal. Docela ho to i vyděsilo. 

"No, moc se mi to nelíbí, ale budiž. Ve dvou to půjde rychleji. Takže jako vždycky..." Povzdechl si. Těšil se na nějaké ty hezké chvilky, kterých spolu zažili opravdu málo. Pustili se rychle, ale pozorně do práce. Kitte třídil na tři hromádky a Zane z té jedné hromádky papíry podepisoval a házel do krabice určené pro tyto účely. Po nějaké lehké půlhodince měli hotovo. Zane si slastně protáhl záda a energicky se zvedl.

"Takže kam půjdem? Zdá se mi to nebo mi chceš říct něco, co se mi možná nebude líbit?" Zpozorněl při černovláskovu provinilém zrudnutí.

"Tak to vyklop, ať si můžeme užít odpoledne."

"No... hm, asi bych se měl odstěhovat zpátky k sobě, ne že by mi u tebe nebylo dobře, ale musím teď něco vyřešit a nemůžu si k tobě zvát úplně neznámý lidi. Občas zavřený v base za drobný zlodějny. K tobě, kde je tolik drahých věcí." Zane na něj koukal s otevřenou pusou.

"Jakože... neslyším to rád, ale copak ti můžu bránit? Nemám na tebe žádné právo. Proto... dělej jak myslíš, ale kdykoli by se něco stalo nebo jsi zase zatoužil po mé přítomnosti, tak se klidně můžeš nastěhovat zpátky." Najednou mu černovlásek visí kolem krku.

"Děkuju. Ani nevíš, kolik to pro mě znamená." Dostal pusu na nos. Zavrtal ruku do hnědé kštice a přitáhl si Zaneho za týl blíž k sobě. Políbil ho na čelo, na nos, na usta a pokračoval přes bradu, čelist až k uchu, které jemně pofoukal a pak lehce zkousl.

"Ty malej provokatére..." Zane mu oplatil jeho zlomyslnost trochu jinak. Vklouzl rukou pod košili a pohladil ho po boku, to by ale nebyl Kitte, kdyby ho to nelechtalo. I přes atmosféru, která byla se musel začít smát. Hnědovlásek se jenom pousmál  a pokoušel dál. Dostal se k bradavce, kterou promnul prsty. Trochu zatahal a znovu po ní přejel. Cítil, jak mu pod rukou ztvrdla a vzpřímila se, proto se začal věnovat té druhé, která se po chvíli chovala stejně, jako její zrůžovělá kamarádka. Jedním prudkým pohybem Kittemu rozepl vlastní košili, až několik knoflíků vypadalo. Sklonil se k jeho hrudníku a pofoukal růžový hrot, čímž vyloudil z černovláskových úst první sten, který se mu nepodařilo zadržet. Chvíli se věnoval jeho bříšku a hrudi, díky čemuž mohl na Kitteho hrát, jak se mu zachtělo. Během malé chvilky měl najité všechny jeho tajná místa. Loudil jeden sten za druhým pouze jemnými polibky. Oba překvapovalo, jak na něj reaguje. Ale Zane taky určitě nebyl nezkušený. Takhle chtivě... Začal se přesouvat jižním směrem, za svým jasným cílem. Rozepnul knoflík a poklopec, aby mohl nechat sjet kalhoty až ke kolenům. Nejdřív pohladil bouli přes boxerky, ale pak své štěňátko osvobodil i od nich, aby už déle netrpělo, protože černovlásek kňoural opravdu jako zraněné štěně. Jeho chlouba čněla do světa, což jen svědčilo o tom, že je vzrušený na maximum. Skoro vykřikl, když ho ovanul horký dech. Neměl chlapa až moc dlouho. Cítel jen, jak se Zaneho jemný jazyk dotýká citlivé kůže a pomalu přejížděl od kořene ke špičce. Poškádlil žalud a zase se vydal na zpáteční cestu. Najednou zase líbal třísla, ale tyčícího údu si ani nevšiml. Trochu skousl varlata, aby najednou pohltil celý úd do úst. Kitte se mohl vzrušením zbláznit. Skoro křičel a stále do kola vzdychal Zaneho jméno, čímž u něj vyvolal smích, jehož vibrace ho přiváděly do ještě větší extáze. Prudce přirazil Zanemu do úst, čímž ho skoro zardousil, proto se raději kroutil vzrušením jako vyděšená žížala, než aby mu ublížil. Hnědovlásek cítil, jak v údu cuká, když už byl skoro na vrcholu, proto ho semkl v ústech a začal sát. Přejel zoubky po celé delce a zase vsál. Posledních několik tahů a Kitte vyvrcholil Zanemu do úst. Hnědovlásek všechno postupně spolykal a vytáhl se na nohy, aby mohl zarudlého černovláska políbit. Pohladil ho po zádech.

"Měl bys utíkat, jinak to nestihneš..." Otřel ho nachystanými kapesníky. Zapnul knoflík a plácl ho po zadku. Otočil se k vestavěné skříni, aby z ní vytáhl čisté tričko, které hodil po černovláskovi.

"Ehm... neměl bych? Koukám, že ty máš taky problém..."

"Ne to je v pohodě, teď padej." Černovlásek se nejistě vydal do Arslanu. Moc dobře věděl, co teď Zaneho čeká. Ruční práce. Byl hodně vzrušený...

 ***

Došel do práce s dosti retardovaným úsměvem na tváři. Rozrazil dveře a nakráčel do místnosti, kde čekal Ontry. No, čekal... Opíral se o koště, aby to vypadalo, že pracuje. Jinak vyhlížel Kitteho zvědavý, jako stará baba. Jakmile již zmíněná osoba vešla do místnosti, ozvalo se:

"Chceš vědět, kde sídlí Jenne a Patrol, že?" Zahlaholil s rošťáckým výrazem, který okamžitě ztuhnul, jakmile spatřil Kitteho a jeho v tu chvíli vážně debilní výraz. 

"Kurva, co ti to dělal, že se tváříš takhle?" Odpovědi se mu nedostalo, ale prozradily ji rudé tváře.

"Kitte?"

"No?"

"Jseš v pohodě?"

"Ale jo..."

"Hele nechceš jít pro jistotu strčit hlavu pod kohoutek?"

"Ne dobrý, proč?"

"Kdo jsi a co jsi udělal s Kittem Naberu?"

"Já jsem Kitte Naberu." Odpověď doprovázená dost vykuleným výrazem.

 "Bože ty jsi takovej debil!"

"Tak mládeži, konec vybavování, jde se do práce." Oba se otočili na Jokoriho, který zrovna vcházel do místnosti.

"O. ty poutíráš stoly a podlahu a ty, Kitte... jako vždycky."

Jako už několik dní po sobě vaři a zdobil, aby mohl posluhovat nóbl párkům, které přece chtějí to nejlepší. Pokaždé měl chuť jim  něco odseknout, ale nikdy to neudělal. Měl zakázáno odhánět i ty nejprotivnější zákazníky. Tak to tedy dodržoval a útrpně čekal na možnost hodit to na někoho jiného a vytratit se do baru.

Po dlouhých hodinách konečně stál za plechovými dveřmi a spokojeně vdechoval studený vzduch do plic. Vyrazil směr domov, aby mohl Zaneho políbit na dobrou noc a konečně odpadnout.