U Mušketýrek

Ráno vstal i přes velký protest jeho zad, která si za těch pár dnů zvykla na Zaneho měkkou postel a pevnou náruč, kterou by brala zpět nejen záda, ale i celý Kitte, leč bohužel... Zane je žárlivý idiot. No nevadí. Půjde do práce a uvidí. Tak se alespoň rozhodl, ale ještě předtím, se oblékl a vyrazil do lesa. Po cestě si koupil deset rohlíků místo snídaně a večeře, které předtím dost často vynechával. Pohlížel na známá místa v lese, ale najednou se mu zdála taková jiná. Pustá. Bez Many a Lestera tato místa začala ztrácet kouzlo. Jen jedno místo si své kouzlo uchovalo. Místo, kde pochovali Manu, bílá, bílý kámen. Tam spala jeho sestřička. Tam se cítil bezpečně a doma. A tam v tu chvíli dorazil mírně zadýchaný, rozechvělý a zmatený. Les jeho domovem? Vždycky jím byl, ale zapomněl na něj. Ta místa a vzpomínky byly jen jejich. Ale teď... posadil se znovu před kámen. Přemýšlel co říci. Přece jenom tu dlouho nebyl. Stalo se toho hodně. Vlastně se stihl vyhrabat ze samotného dna, pátrat po vrahovi své sestry, najít člověka, se kterým si opravdu rozumí, ale sám sebe zase srazit z onoho pomyslného srázu a drží se jen na jedné ruce. Udiveně se podíval po mýtince. Proč si pomyslel, že se zase srazil zpět do toho svinstva? Protože se rozezlis se svým zaměstnavatelem? Neměla by se práce oddělovat od soukromého života?  No nevadí. Pohlédl na kámen. Kde by začal? Tak třeba pozdrav...

"Ahoj sestřičko. Dlouho jsem tu nebyl, že? Stalo se toho za tu dobu moc. Dokončuju Lesterovu práci. Myslím, že jsme konečně na dobré stopě. Jenom doufám, že je ještě naživu... Pohádal jsem se se Zanem. Jsem zvědavý, jak se ke mě bude v práci chovat. No každopádně mě teď omluv, já se jdu nasnídat. Budu ti podávat zprávy. Doufejme, že alespoň částečně pravidelně." S tím se pohodlněji posadil a rozdělal si svoje rohlíky. Postupně je do sebe nasoukal. Zmizely v něm nějak moc rychle a hlad úplně nezahltily, ale co. Podíval se na náramkové hodiny na své levé ruce. Měl by jít.

"Měj se sestřičko. Zase se zastavím. Jestli ne, tak už jsem nejspíš mrtvej, ale to se doufám nestane. Vysnažím se najít tvého vraha." Vstal, oprášil si své -tentokrát opravdu své- černé kalhoty. Otočil se směrem, kde věděl, že najde město a pomalým krokem odcházel do lesa. Dávej na sebe pozor. Nemusíme skončit celá rodina. Pousmál se a pokračoval v chůzi 'Neboj sestřičko.' Procházel známými místy beze spěchu. Měl lepší náladu. Věděl, že Mana se je vždycky bude snažit chránit. Ano, věřil na anděly. A Marina byla právě ten jejich společně s rodiči. Nikdy by je nenechali v neřešitelném problému. Proto mají všechny problémy nějaké řešení. Ano, i tyhle, jako jsou ztracený Lester a žárlivý Zane. Zasmál se sám sobě. Možná je naivní, ale je lepší být více-méně spokojený, než být kritický a utápět se ve sračkách. Prošel celé město, až k zadnímu vchodu obchodu. Otevřel devře, odložil si věci a zamířil k dřevěným dveřím. zaklepal a po vyzvání vešel. V místnosti se ukrýval lehce překvapený Zane a nějaký cizinec, se kterým jště před několika sekundami něco řešil.

Jednoduché 'A3' a pokyn rukou, aby se klidil a mohl zase odejít. První setkání se Zanem měl za sebou a nevěděl, co si o tom myslet. Bylo... nijaké. Monotonně nosil krabice. Bylo to tím cizincem, nebo teď bude takové každé jejich setkání? Ach, jak ho štvalo, že se z něj ve vypjatých chvilkách stávalo děcko nebo ještě lépe - naivní blbeček? Ale co on s tí.. -

"Nečekal jsem, že přijdeš"

"Neříká se náhodou, že by se práce neměla míchat do běžného života a naopak?"

"To říká, ale hodně často to tak nebývá a chtěl bych se omluvit. Mám přehnané reakce, protože můj bývalý mě podváděl kde mohl a mě se vydržoval prakticky jako děvku a teď mě občas chytne tenhle amok." Tak omluvit? Hm... A co teď on s tím má dělat? Má mu odpustit, jako by se nic nestalo, ale zase by mohl zničit křehké přátelství a ztratit hodného spojence. Chm.. To je složité a ani trochu se mu to nelíbí. Přemýšlel takhle skoro minutu.

"Odpustím ti, ale není to mezi námi stále stejné. Buďme jen spolupracovníky. Nic víc, nic míň."

"Eh... Dobře. Stejně teď moc nemám na výběr, i když se mi to ani trochu nelíbí. Ale nemám si na co stěžovat. Byla to moje chyba... A teď zpátky do práce, ať můžeme vypadnout co nejdřív." S dobráckým úsměvem se hnědovlasý mladý muž otočil a odešel se zavřít do své klece, za dřevěné, lakované dveře. Takže teď byli spolupracovníci. S tím pomyšlením se Kitte otočil k dalším krabicím.

AAhhh... Konečně oběd! Mňam - guláš! Ochutnal kouřící se směsi. Byl výborný. S cynickým uchechtnutím se pustil do jídla. Vzpomněl si na příběh, který jim, když byli Kitte s Lesterem malí vyprávěl otec. Ponořil se do vzpomínek.

Mladý pohledný muž se se škodolibým úsměvem posadil k jejich postelím. "Dneska vám řeknu pohádku. Sestřička ji má moc ráda." Už jen to, že se to líbilo Marině nebylo předzvěstí nic pěkného, ale oba chlapci na něj upřeli své oči.

"Byl jeden mladý německý horolezec, který se jmenoval Helmut." Lester se začal chichotat

"Ale tati, co je to za jméno? Takhle divně se snad nikdo nemůže menovat!" Táta se zasmál "No promiň synu, ale tohle je normální německé jméno a vůbec! Co mě přerušuješ! Ty to snad nechceš slyšet do konce?" Malý Lester se zachumlal do peřiny a ani nedutal.

"Dobře. Ten Helmut rád lezl sám po horách. Neměl rodinu a velké množství lidí nevyhledával. A tak se jednou vydal do hor, kde byla jen a jen pustina. Lezl všude možně, když najednou tam narazil na hospůdku. Říká si: "To je divné. Tady a hospoda?"

No nic, vešel dovnitř a tam se za pultem ochomýtala babička. Bylo vidět, že tam moc lidí nechodí, ale tak... sedl si a čekal. Babička mu přinesla guláš, ještě se z něj kouřilo. Opatrně ochutnal. Ten byl VYNIKAJÍCÍ! Tak se ptá: "Hele babi, jak vy to děláte, že je ten guláš tak dobrý?" Babča se zamyslela. "Tak to ti panáčku říct nemůžu. To je moje tajné řemeslo, ale řeknu ti, že je to v tom mase." Helmut se zamyslel, znovu ochutnal. "To je... vepřové? Ne, to bych poznal. Tak jehněčí? Ne, to také ne. Hele babi, já bych to opravdu chtěl vědět. Dám vám..." přepočítal ty peníze, co měl u sebe "...pětadvacet tisíc." Babička se zamyslela. "Tož panečku, peněz je to dost. Pojď se mnou, ale nebude se ti to líbit."

Tak teda šli do kuchyně a babča mu začla ukazovat různá koření. Majoránku, bobkový list, tohle, tohle, tohle..." Ale Helmut povídá. "Babi, ale já bych opravdu chtěl vědět, co je to za maso." Přešel k lednici, otevřel ji, a tam... dětská noha.

Tak se Helmut sebral a utíkal. Utíkal pořád rovně a když už nemohl, tak zastavil a šel klidnějším krokem. No najednou potkal šerifa, tak se k němu Helmut vrhl. "Tam nahoře je hospoda!" Šerif se na něj zvláštně podíval. "No to já vím, sám tam chodím na guláš." Helmut pokýval hlavou. "No jo, ale víte vy z čeho ona ten guláš dělá?" Šerif se zamyslel. "No to nevím. Z masa?" Zeptal se ironicky. "No z masa, ale to maso je lidské! Sám jsem tam na vlastní oči viděl dětské stehno... Najednou tma, Helmut nic nevnímá.

Po chvíli se probudí a slyší, jak si někdo povídá... "To jste hodný šerife, že jste mi přivezl další zboží. Začínalo mi docházet." Druhý hlas jí odpověděl. "To víte babi. Pro ten váš guláš bych udělal cokoli." V místnosti bylo ticho. Otec se zasmál. "A teď děti, bojte se!" V klidu si odešel, aby se jeho dětičky vzpamatovaly. Třeba Maně se to líbilo, a to byla mladši než oni, když jí tu "pohádku" vyprávěl.

Ten večer spolu poprvé spali -v jedné posteli- stejně jako tolikrát později, když segra dostala vyprávěcí náladu. Zasmál se. A teď má tu pohádku/příběh stejně rád jako Mana. Položil lžičku do prázdné misky. Usmál se na servírku, zaplatil jí účet a vydal se zpátky do práce a stále příjemně naladěn dodělal práci. Potom se sbalil a jen tak se potuloval po městě. Přemýšlel. Po nějaké hodince se stále příjemně naladěn vydal do Arslanu.

Otevřel klasicky plechové dveře. Promotal se několika chodbami, aby nahlédl do kuchyně, kde nebyl ani Jori, ani vzkaz, tudíž se vydal do jeho "kanceláře".

"Ahoj hlásím se tady, co mám dělat?"

"Jé, Kitte se na nás přišel podívat! Konečně za tebe dneska nepřišel orodovat, ať tě na den pustím. To je takový bájo!"

"Pane bože co ti je?" V Kitteho hlase se objevila jiskřička humoru, kterou se hned snažil skrýt, ale moc se mu to nedařilo."

"Ty se mi směješ! A já se ti dneska nemůžu smát kvůli kulatým stolům! Na dnešek se nikdo neobjednal, takže budeš u baru."

"Yes! Výhra!"

"No jo, no jo, a teď hybaj uklízet!"

Kitte vytančil z kanceláře. To, že dnes nemusí obsluhovat ty nadutce mu zvýšilo už tak dobrou náladu snad o sto stupňů, proto měl utřeno a nabroušené nože téměř do deseti minut a čekal... čekal... čekal... Konečně správná doba a první kdo vešel byl... Zane?

"Co ty tu děláš?"

"Já vím, že si mi neodpustil, jenom jsi to nějak odmávnul, abys to nemusel řešit. Po pravdě se ti ani nedivím, ale vážně si to nechceš rozmyslet?"

"Jak jsem říkal... Odpuštěno, ale jsme POUZE spolupracovníci. A teď bych prosil nerušit, protože tu mám zkazníky víš?" Poslední slovo dětinsky protáhl a otočil se k jednomu jeho dlouodobému obdivovateli, který si objednával stále stejné pití, takže mu ho rovnou i nalil. Když se otočil, Zane už tam nebyl. Klid... Večer ubíhal. Na parketu to houstlo a vyhazovači měli spoust práce, ostatně jako každý pracovník baru Arslanu, který měl toho dne zvláštní akci. Byli v jednom kole a prakticky se všichni střídali na různých postech, kromě tanečníků. Ti měli svoje vlastní řády a všechno. Byli uzavřená skupina, do které se mohl dostat zase jen člověk, který se specializuje na tanec. No každopádně... všichni těžce makali. A když po práci uklízeli, tak po sobě štěkali jako smečka rozezlených psů. Kitte tedy odtud rychle vypadl a zamířil tentokrát na své místečko v lese, kde přespával, když se něco stalo. Stulil se pod keřem a s klidným svědomím usnul.i