18, kapitola
Probudilo ho opět otevření dveří, které jako už pravidelně nebylo moc citlivé k okolní omítce a Kitteho uším. O to větší překvapení pro Kitteho bylo, když spatřil Patricka s jeho snídaní v ruce. Ten za sebou rychle zavřel dveře a bez velkých caviků mu dal najíst. Chtěl Kitteho začít vyprošťovat ze zajetí provazů, když ho zastavil černovláskův hlas.
"Brácho mohl bys mi rozvázat jednu ruku, pujčit mi nůžky a někam se schovat? Má sem přijít Orjah a já sem večer dostal takovej nápad..." Dredatý mladík se na něj překvapeně podíval.
"Ty debile jeden zabedňenej. Musíme odtud zdrhnout!"
"Když já dostal naprosto nádhernej nápad!" Téměř zaúpění doprovázené štěněčím pohledem, které mimochodem naše štěňátko umělo fakt dobře.
"No dobře, ale jestli se něco zvrtne, tak to bude na tvoji hlavu nebo spíš do tvé prdele." Začal se prohrabovat v batohu, který si přinesl s sebou a vytáhl z něj velké nůžky. Kitte sice nechápal, proč bere na takovouhle akci krejčovské nůžky, ale v tu chvíli byl za to rád. Byla mu uvolněna pravá ruka, do ní vtisknut předmět doličný a dredáč si zalezl pod postel. Naštěstí přes ni byla jen tak přehozená látka, která splývala až na zem. Čekali podle Kitteho odhadu zhruba deset minut, než znovu bouchly dveře, ale tentokrát v nich stál někdo o mnoho méně vítaný, než byl starý přítel.
"Nazdar, tolik si mi chyběl." Pronesl posměšně
"Ty mě ne." Narozdíl od svého protivníka zvolil ledový úsečný tón.
"Tak se do toho pustíme, co říkáš?" Začal si svlíkat oblečení, pěkně kousek po kousku a když už na sobě nic neměl, natáhl se, že pohladí, možná poškrábe černovláska před sebou, jenomže ho zastavil jeho hlas.
"To bych být tebou nedělal." Orjah se posměšně ušklíbl.
"A to jako proč?"
"Já nevím, třeba nechceš přijít o svoje nádobíčko?" Se zdánlivým nezájmem vyprostil ruku z povoleného provazu, čímž se Orjahovi naskytl pohled na velké krejčovské nůžky, které ovšem byly ostré jako břitva. Kde je Patock sehnal... To Kitte netušil. No každopádně, Orjah se na nějakou chvíli zarazil. Asi přemýšlel, jak to, že vězeň má odvázaný ruce a ještě k tomu dost velký nůžky. S křečovitým šklebem se vydal pryč z místnosti. Nejspíš šel žalovat Zanemu. Hnedka jak vystrčil paty z pokoje, se vysmátej Patock vysoukal zpod postele a uvolnil Kittemu i zbylé končetiny, načež po něm hodil kalhoty a triko. Ten si je co nejrychleji navlíkl a co nejnenápadněji se vytratili stejnými dveřmi, ze kterých vyšel Orjah. Jakmile narazili na první okno, otevřeli ho a jak nejtišeji uměli z něj seskočili. Utíkali do lesa dřív, než někdo zjistí, že je hračka pryč.
Bez dechu běželi lesem k nepoužívanému lomu. Kitte zjistil, že za těch několik dnů vyšel z formy, takže Patockovi, který byl vždycky pomalejší než on, téměř nestačí. Ale statečně běžel dál. Když už měli lom na dohled, ještě trochu přidali. Bylo tam černé šestimístné auto, jehož dveře se otevřely téměř okamžitě, když bylo poznat, kdo to běží. Oba k němu bez dechu doběhli a bez váhání naskočili. Auto se co nejrychleji rozjelo. Mezitím se Kitte vydýchával a rozhlížel se po přítomných. Byli Syde, Patock, řidiče neznal, Lester, Beta... - Lester? Prudce se otočil. Bylo to tak. V příští minutě visel svému blonďatému bratru kolem krku.
"Ty.. Ty žiješ!" Z očí mu kanuly velké slzy, které topil v prohlubni mei krkem a ramenem svého bratra.
"A proč bych jako neměl žít? Nevíš?" Lester byl stále úplně stejný. Věděl, že kdyby se mu podíval do očí, tak v nich najde rošťácké jiskřičky.
"Orjah říkal, že si na tobě užil... Že jsi za moc nestál... A že už jsem z naší rodiny zůstal poslední."
"Orjah pěkně kecal, protože ten ani nevěděl, kde sem. Ontryho otec si mě držel ve sklepě vlastního domu pěkně pod zámkem. Nikdo mi nic neudělal, což sem furt ještě nepochopil proč, ale dost. Nechme minulost minulostí. Syde, co pro nás máš?" Posadil si Kitteho na místo vedle sebe a upřel zvědavý pohled na muže na sedadle spolujezdce.
"Odteď se jmenujete Kitte Huneti a Lester Tibenno. Nejste příbuzní. Jste partneři. Tam, kde budete bydlet, to většinou lidé berou. Kitte půjde dostudovat a Lester si už práci nějak najde. Máte menší byt na sídlišti, které je blízko ke všem důležitým stavbám. Co chcete ještě slyšet o svém životě?" Otočil se na ně s otazníky v očích.
"Jo a tady máte doklady." Sáhl do kastlíku v palubní desce a podal jim kompletně všechno... Od občanek, přes pasy a krtičky pojištěnce - pro Lestera dokonce i řidičák.
"Ty sis pěkně máknul." Kývnul uznale hlavou
"Ne, nejvíc si mákne Ontry - ten vlezl přímo do jámy lvové, sice má za sebou pár ozbrojenců, ale..."
"A kam že to vůbec jedem?"
"Rovnou k vám domů. Aby se to nějak zastřelo, my budem rádoby stěhováci, kteří vám tam dají tu hrstku nábytku, kterou vám nerozmlátili."
"Beru na vědomí. Až tam budem nebo bude oběd, tak mě proberte, jo?"
"Oukie doukie brácho." To už byl ale černovlásek opřený o Lestera a nevnímal. Sice nespal, ale o nějakém vnímání se mluvit nedalo. Vnímal klidný tlukot srdce svého bratra. Teplo sálající z jeho těla nebo taky pohodu a radost sálající úplně ze všech v autě. Začalo svítat na dobré časy. A ve chvíli kdy si to pomyslel opravdu klidně usnul.
Probudil ho huronský smích. Zmateně otevřel oči a chvíli trvalo, než se zorientoval. Byl v autě a nad ním se skláněli jeho přátelé. A taky brácha.
"No, šípková růženko. To se ti řekne: Až tam budem nebo bude oběd, tak mě proberte. Ale šípkovou růženku stačilo políbit a ona se vzbudila. U tebe se o něčem takovým mluvit nedá." Lester se se smíchem skláněl nad bráškou a ostatní se lámali smíchy. Po pravdě.. byl jako šípková růženka, ale to mu přece nemusel říkat. Hlavně, že štěňátko tak krásně zrudlo.
"Pff... tak mě máš budit normálně." Kitte se trošku zamračil, ale téměř okamžitě si blonďáka přitáhl a vášnivě políbil.
"Chyběl si mi bráško. A teď mám vážně hlad a tamhle vidím krásnou hospodu takže... kdo de se mnou?" Zazubil se na ostatní a už ho v autě nebylo. Chvíli trvalo než se vzpamatovali z náhlé aktivity, ale pak se co nejrychleji vysoukali z auta a dali si závod, kdo bude první u dveří. Zkrátka... užívali si volnosti a toho, že jsou spolu.
Oběd můžeme prakticky přeskočit. Byl výborný a ti, kdo se zajímali o opačné pohlaví měli z čeho vybírat protože kromě nich tam byly jenom baby. Kdyby nebylo tak málo času, tak tam Patock jednu sbalil, ale ostatní ho chytli za šmátrající ruce a odtáhli. Slíbil, že se za ní vrátí. Ale to se neví, jestli to dodrží. Oběd v kostce přežilia jelo se dál, ale moment! Na jednu důležitou věc jsem zapomněla. Syde byl šikovný!
Zrovna odcházeli z hospůdky. No, odcházeli... šli a táhli za sebou srdceryvně kvílícího Patricka. Syde šel první. Napomínal tu herečku. A pořád něco žvatlal. Pokaždé si na něco vzpomněl a otočil se na toho, komu pokládal otázku. A jednou, když se otočil zpátky, najednou sloup. Syde se téměř zhroutil k zemi narozdíl od ostatních, kteří se zhroutili doopravdy. Jenomže ti smíchy. Po nějaké chvíli z nich zbyla hromádka kvíkajícího čehosi, co při každém pohledu na mladíka znovu vyprsklo smíchy. No každopádně. Po takových pěti minutách se konečně popadané švestky sesbíraly s tím, že konečně půjdou. Jenomže jim někdo chyběl. A ten někdo měl dredy a momentálně se schovával s okouzlující servírkou v místnosti na veškeré nepotřebné věci, takže všechno začalo nanovo. Celá ta scéna oddělení zamilovaného páru a násilného odtržení. Ale na podruhé už Syde mlčel a dával větší pozor, takže se všichni dostali relativně vklidu do auta. Zase se usadili a vyjeli.
Vyjeli na dálnici a dobře se bavili. Kitte spal opřený o Lestera a ostatní hráli slovní kopanou úchylných věcí. Odpoledne jim rychle utíkalo a střídali se v řízení. Postupně se prostřídali všichni krom Kitteho a Lestera, ale to už se pomalu blížili k místu určenému. Venku už byla tma a oni sjeli z dálnice. Nějakou dobu jeli po vedlejších silničkách, až dorazili do malé vesnice. Projížděli lehce osvětlenou ulicí, až na samotný konec vesnice, kde stál roztomilý domek, před kterým zastavili. Vylezli z auta, které následně zamkli. Někdo odemkl dveře od domu. Lester pronesl stále spícího Kitteho dovnitř. Ve vší tichosti si rozdělili místa a uložili se ke spánku se slastnou myšlenkou, že zítra to všechno konečně zkončí.