U Mušketýrek

Smutný chlapec seděl na posteli
"Jak se má bratr?" Ptá se.
Vzpomíná, co všechno spolu protrpěli.
Zda-li pak setkají se zase?

Živé sny se mu zdají v odloučení,
Oni milují se stále.
Spolu šťastní jsou teď celí,
když milují se v tělocvičním sále.

Po chvíli se ten sen rozplynul.
Nahradil ho nový...
Hrůzný pohled se mu naskytnul.
Jeho bratr zkrvavený, na rukou pouta,
stojí tam v celičké své kráse.
Po tom kdysi krásném těle pohled kmitá...

Pročpak už se neprobudí
z otřesného snu?
Vždyť na posteli stále sedí
a ještě se nepohnul.

Sejde schody zatočené
 a vejde do kuchyně.
Nic už není přirozené.
Otec se včera přiznal ke spoluvinně.

Šíleně se smál
a chlapce varoval.
Až Faiet odejde dál,
bude na čase,
abych z tebe děvku vychoval.

Dveře se otevřely a Faiet padá k zemi.
Světy se roztříštily, tento mezi nimi.
Sklání se nad tělem bratra,
po příčině smrti pátrá.

Otcův svět je bez zábran.
Na syna sedá hejno pomyslných vran.
Už může si brát druhého,
jenž je bez nadějí.
Hned je u něho,
teď dravě jeho ústa plení.

Svršky všude rozházené,
třesoucí se chlapec pláče.
S bičem už se otec žene,
Pieter připomíná vyděšené ptáče.

Jak dlouho trvá tohle mučení?
Biče, okovy, žízeň a hlad?
Od bratrovy smrti už je to pár dní.
Kdy ho konečně nechá spát?

Meč zlomil kdysi tak odhodlanou růži.

Pieter odevzdaně tiše leží,
když otec si ho bere.
Bratrovu podobu v mysli střeží,
když na rty otcovy slastný sten se dere.

Spokojeně odcházející trýznitel,
na zemi zbědovaný chlapec.
V tom do pokoje vchází léčitel,
k Pietrovu překvapení není stařec.

Krásné vlasy odstínu rezavého
a andělsky modré oči.
Jako když vzpurně zvolal Galileo:
"A přece se točí!"
Tak vnímal Pieter neznámého.

Chodil k němu téměř každý den,
však na krátko vždy jen.
Pieter přilnul k Rokoovi,
teď si v jeho klíně hoví.
Vztah se pevný vyvinul
a Rokoa Pietra k sobě přivinul.

Jednoho dne je otec pryč.
Rokoa s Pietrem utíkají,
dřív než práskne bič
a hustým lesem klopýtají.

Z ukradnutých peněz zřizují si pasy.
Bydlet v cizím městě budou asi.

Rokoa jako lékař práci našel
a občas do obchodu zašel.
Pieter doma zůstával
a hospodyňkou se dělával.

Jednou se však Rokoa nevrátil domů.
V záznamníku rozloučení.
Už ho nikdy neviděl znovu.
Teď učinil řez ke skončení.

Stále přemílá... Rokoa...
Jak krásně to jméno zní?
Teď konec je a poklona,
když jeho život dokoná.
I jeho úsměv poslední...