U Mušketýrek

Zase stojí na podiu... tam je ve svém živlu. Reflektory mu svítí do tváře, za sebou má věrné přátele, kteří právě hrají předehru... Znovu se zbaví těch pocitů a potom se tam bude muset vratit. Víření jeho myšlenek, jež jen tak nechápe si hezky seřazené na papíře srovnává do jedné řady... Uklidňuje ho, když jim může přidat noty a konečně se jich zbaví. Předehra dohraje a on začne zpívat... Zbožňuje ten pocit...

(Escape The Fate – The Webs We Weave)

So grab this statement
And read between the lines
I'm walking on an edge
That's how I stay alive
I need a fix now
The pills I have to take
It helps me live a lie
and blinds all my mistakes

before I die
I will have seen it all
the mountains I have climbed
help me enjoy the fall

Oh the webs you weave
We are caught in the fame
the passion's dead
the life you've lead
has drown in your shame

oh the webs I weave
I am caught in this game
my passions dead
the life I've lead
has drowned me in vain

so paint my portrait
the colours of my life
and the untold stories are painted in black and white
i can hear the footsteps
that follow to my pulse
this paranoia has haunted me like a ghost

before I die
I will have seen it all
the mountains I have climbed
help me enjoy the fall

Oh the webs you weave
We are caught in the fame
the passion's dead
the life you've lead
has drown in your shame

Oh the webs I weave
I am caught in this game
my passions dead
the life I've lead
has drowned me in vain

I will have seen it all (seen it all)
I will have seen it all (seen it all)

I'm killing time
Let me go
(before I die)
(I will have seen it all)
it reads their minds
brings them close
(before I die)
(I will have seen it all)

Oh the webs you weave
We are caught in the fame
the passion's dead
the life you've lead
has drown in your shame

Oh the webs I weave
I am caught in this game
my passions dead
the life I've lead
has drowned me in vain

Dozpíval poslední slova a udýchaně se díval na své obecenstvo... Byla to skupina odvrženců jemu velice podobných... Možná proto jej poslouchali, protože jeho texty odrážely jejich vlastní pocity. Světla zhasla a on se i s ostatními odebere do šaten. Znaveně dosedne na lavičku a pochvíli se svlékne a zajde do sprchy, kde vejde do volného sprchového kouta. Namydlí se a opláchne, když se za ním objeví postava "Počkej umyju ti záda." nabídne se. Vezme mýdlo a začne mu přejíždět přes vypracovaná záda přejede mýdlem od krku až ke kostrči a prudce ho obejme. Muž jakmile ucítil pevné objetí paží sebou začal cukat "Toffi pusť mě!" řekl sice rozhodným, ale lehce zoufalým hlasem... věděl, že to bude marné "Nepustím. Zůstaneš v mém náručí napořád..." Vigo s sebou prudce trhl "To! Kdy si uvědomíš, že k tobě nic necítím?" zeptal se smutně. Ruce najdnou zmizely a otočily ho čelem k druhému muži "Já to vím, ale nemůžeš čekat, že se přestanu snažit. Jsem schopný pro člověka co miluji zajít hodně daleko..." Vigo měl najdnou pocit, že tahle věta je strašně... Jak to vyjádřit? Jaké to je slovo? Nebezpečná? Ne... Výhružná je to pravé slovo... Netušil kolik je na téhle myšlence pravdy...

Znovu byl ve sprše... Jen s jedinou změnou Toff na něj vůbec nemluvil... On šel rovnou k věci. Obrovská bolest vystřelující z konečníku do celého těla a Toffiho vzrušené steny se mísily s tichým šumem vody dopadající na jejich záda. Ve chvíli kdy Toffovy ruce sevřely jeho rameno takovým způsobem, že tam bude mít modřiny a udělal se do jeho útrob se konečně probudil... Seděl rozklepaný na své posteli a snažil se uklidnit chabou skutečností, že je to jen sen... Moc to nepomáhalo a do rána už znovu neusnul... Ráno se více podobal mrtvole než člověku... Sice člověka, který byl psychicky v prdeli, toho s obvyklým vzhledem ne každý rozeznal od nemocného, ale na mrtvoly to nevypadalo. Celý den jenom skládal novou a novou hudbu... potřeboval se z toho vypsat

you hear the sounds, they're carried out
there's no sympathy for the dead
it swells and I, was never the same
there's no sympathy for the dead
we dance like zombies do in the middle of the rain
we see the stones falling from the sky (on fire)
the blinding light beaming from your eyes (our desire)
life has died, yet we're still alive and down below
a sea of damned crashing like a tidal wave

Jeho celodenní práce se skládala z jedné jediné písničky... Velice, ale velice zoufale písničky. Nedokázal psát nic srozumitelného... Nebyl schopný seřadit si myšlenky pořád měl v hlavě vír, který nebyl schopný rozehnat. Střídaly se tam obavy, rozhořčení, nespokojensot, nepochopení, z nějakého důvodu i rozpačitost a nakonec ještě jednou obavy... Usnul až po několikátém přehrabání všech myšlenek...

Znovu byl ve sprše... Znovu tam byl Toff... Znovu to udělal, znovu to bolelo, ale tentokrát se vyžíval v jeho bolesti. Měl s sebou bič a kožené řemínky... Byla to strašná bolest a on chtěl slyšet jeho bolestný křik... Poslední rána a on už nic neviděl... Umíral... Už nic necítil, jen v mysli se mu proháněli lidé se svléknutou kůží, sténající skoro na prahu slyšitelnosti... Muž s očima havrana a rozervaným úsměvem... Zkažené zuby pokryté karmínově zbarvenou krví a úsměv širší, než je normálně možné, díky roztrhnutým a následně sešitým koutkům... Začal couvat, až do něčeho narazil... Když se otočil, stál tam Toff s šíleným úsměvem. Až napodruhé si všiml biče s háčky v jeho ruce... Padla první rána a on se posadil, ruce rozdrápané do krve, zrychlený dech, třesoucí se tělo... Mnohem, mnohem rozvrácenější myšlenky, než předtím...

Tenhle sen... Opakoval se každou noc. Jeho sny byly agresivnější a agresivnější. Umíral i několikrát za noc... Jednou se mu ale zdál jiný sen... Jiný, než ostatní. Byl zavřený v nějaké kleci. Připoutaný za každou končetinu do jednoho rohu a... byl nahý. Přišel tam nějaký neznámý člověk, ale zaujal ho na něm krutý úsměv a oči bylo každé jiné – obě byly velmi světlé, až bílé, ale jedno zelené a druhé modré... Muž se k němu pomalu přibližoval, v ruce svíral nůž vypadající, že je schopný rozpárat vola natož tu trošku kůže na něm... Muž ho řezal po celém těle – jen povrchové rány, ale dával si záležet na tom, aby jej to hodně bolelo. Vigo s sebou trhal křičel a pokoušel se přetrhnout provazy... Měl ztrhanou kůži jak se snažil vyprostit končetiny. Najednou se objevilo něco krvavého. Ta... věc hrdelním hlasem říkala, že je jeho sestra. “To mě nepoznáváš? Tvoje malá sestřička Vicky...” Vigovi se v očích objevil obrovský děs... O mříž se mu podařilo přeřezat provaz držící mu jednu nohu a vykopl proti postavě hovořící o sobě jako o jeho malé sestřičce. Zasáhl ji do břicha a postava se pomalu začala měnit v prach, ale než se proměnila, stála před ním opravdu jeho maličká sestřička. Byl tak vyděšený, že dokonce zapoměl na bolest, kterou mu muž způsoboval... Vzbudil se na zemi, třesouc se a v rukách chomáče vlasů, které si vytrhal, za nehty cáry vlastní kůže a záda i ruce rozdrásané... Musí odtud. Musí odtud kamkoli pryč jinak se z toho zblázní nebo strachy zabije... Tohle nevydrží. Sebral se vytáhl batoh a sbalil si nejdůležitější věci a na stole nechal papírek vytržený z jeho malého bločku, že ho nemají hledat, vedle papíru odložil tužku a zavolal kamarádovi, že k němu v průběhu týdne přijede...

Vydal se na vlakové nádraží, kde si koupil lístky do hlavního města na druhém konci země, prošel turniketem a vyšel na nástupiště. Nasedl do vlaku pojmenovaném Cidde, usedl do volného kupé k oknu, batoh položil vedle sebe a koukal z okna. Po nějaké době začalo kolem jeho kupé procházet víc a víc lidí, až se někdo odvážil přisednout si. Přece jenom... kdo by si dobrovolně sedl k člověku, který vypadal jako kdyby nejméně fetoval? bylo tam spousta jiných kupé proto Vigo překvapeně zvedl hlavu, aby viděl kdo si to k němu přisedl... Byl to člověk s podobně strhanými rysy jako měl Vigo sám. Byl to také člověk, který byl velice hezký. Měl uhlově černé vlasy, v obličeji velmi podobný muži z posledního snu a bledě modré oči skoro jako muž dříve zmíněný. Naštěstí obě byly stejné...