U Mušketýrek

Probudil se v pokoji, ve kterém i usnul, ale ne v rohu. Na posteli a koukal na něj blonďák, v ruce knížku.

"Už je ti líp?" V odpovědi jen přikývnul. Muž nebyl spokojený, ale na tohle si nemohl stěžovat. 

"Kdo je Madara?" Udeřil docela zostra. Černovláskovi se leknutím rozšířily zorničky. Jak o tom ví? Nemůže o tom vědět! Teď ho zbije a vyhodí a... Madara! Proč zrovna on? To mu musí srát život, i když je ve cvokárně?! Ilie by ho stejně vyhodil, ale ne až tak brzo. Byl sobecký. Hrozně sobecký, ale poprvé v životě se cítil v bezpečí, a toho se těžko vzdává.

"To je můj... strejda." Tichý, poražený hlas překvapil i Sasukeho samotného. Takhle se nejspíš ještě neslyšel.

"Tak... proč jsi řval, ať na tebe nesahá, nechá tě bejt nebo ať se jenom opováží to do tebe strčit?" A černovlásek zíral. Že by se mu zase něco zdálo?

"Ehm... Kam šel vlastně brácha s ostatníma?" Ano, je velmi obratný řečník a velmi nenápadně odváděl řeč od původního tématu. Viděl, jak Iliemu zacukaly koutky. 

"Nechali mi tě tu na starost." 

"A mám chtít vědět, jak jsi je k tomu přesvědčil? Poslední co si pamatuju bylo, že ti můj šéf držel nůž pod krkem."

"Já a přesvědčovat? Ne. To ty." S úsměvem se přiblížil k posteli.

"Když tě vzali, že tě odnesou, tak jsi začal naříkat jako kotě a když jsem tě obejmul, tak to přestalo. Itachi taky říkal něco o tom, že se staví. Byl polomrtvý smíchy." Že se ptal? Jeho tváře se trochu zbarvily a on si dal dlaně přes oči v dětském gestu nechci nic vidět, a pro jistotu ani slyšet. Tím vyvolal smích u staršího mladíka. Se smíchem spadl do postele vedle Sasukeho. Ten od sebe odtáhl prsty jedné ruky a jemněji bouchl do ramene třesoucí se hromádku. Nafoukl tváře a otočil se k němu zády.

"Sasuke?" Rozesmátý hlas najednou zvážněl

"Je normální to, jak jsi pořád unavený?" Tázaný se přetočil zase zpátky, to jest čelem k tázajícímu se.

"Po pravdě, netuším. Ještě se mi nikdy nestalo, že by někdo měl schopnost to vyrušit. Můžu ti říct, že mě to začíná štvát, ale netuším, kdy to zmizí. Teda jestli to vůbec zmizí." Smutně si povzdechl a podíval se na Ilieho. Ten měl hroznou chuť ho obejmout, ale po předchozí scéně si to nedovolil udělat.

"K doktorovi asi nemá cenu chodit, že?" Černovlásek si odfrkl

"Ti by si ze mě udělali leda tak pokusnýho králíka."

"V tom případě bych to nechal tak, jak to je. Ono se to po nějaké době určitě vynuluje." Zvonek zvoní, seno voní. Ne, zvonil jen ten zvonek. Ilie vstal a šel otevřít. Itachi, kdo jiný. Podle rodinného zvyku nemluvil, ale nechal se zavést za Sasukem. Jediné, kdy na Ilieho promluvil byla prosba o soukromí.

"Čau bráško." Nasadil všeříkající úšklebek.

"Hm..." Sasuke zrudnul.

"Kdopak se nám to tu tulí?"

"Drž hubu."

"Ty ho máš rád, že?"

"Právě jsem přemýšlel, jak nám Madara posral život."

"Nám? Mě ne. Já jsem se s tím vyrovnal. Ty nejsi pošpiněnej, když jsi kouřil svýmu strejdovi! On tě zhypnotizoval, tak nevím, co děláš!"

"Tady ale nejde jenom o to. Já se nedokážu podívat na chlapa bez toho, abych z něj měl strach."

"Víš, ráno to tak nevypadalo. Mimochodem pro tebe něco mám." Vytáhl z kapsy obrovskou čokoládu.

"Jééé!" Itachi se na něj konečně přestal šklebit a normálně se usmál.

"A můžeš si přivýst i toho svýho.!

"On není můj."

"Ale chtěl bys, ne?" Znovu škleb. Tiché drž hubu a černovlásek odcházel pro blonďáka.

Po chvíli se vrátil i s oním mladým mužem. Popíjeli čajíček... Ne, dali si džus. Nebudeme přece extrémně kýčovití, ne? Toho si užijete ještě dost... Povídali si. Sice trochu stísněně, ale bylo to vlastně docela příjemné. Pro Sasukeho určitě. Ilie zjistil, že Uchihovci jsou nemluvní jen ze začátku. Tak po dvou hodinách se Itachi začal zvedat s tím, že se ještě staví, ale zatím musí. Vyprovodili ho, složitě se rozloučili, a nastalo ticho. Naprosto děsivé a odporné ticho. 

"Znásilnil tě?" 

"Tys poslouchal?"

"Nedalo se to přeslechnout. Odpovíš mi?"

"Ne. Ale i tak z toho mám dost slušnej blok. Nedokážu si představit, že by se mě někdo, kdokoli, měl dotýkat."

"A zároveň naprosto neskutečným způsobem toužíš po společnosti?" Sasuke se na něj zkoumavě zahleděl. Odkud to vyhrabal? Ale přikývl, protože, ač se mu to jakkoli nelíbilo, byla to pravda.

"A můžu tě obejmout?" Kdo by čekal, že se při takové debatě zeptá na něco podobného?

"Jen obejmout. Nic víc, nic míň." Po tomhle ujištění černovlásek, kdo ví proč, přikývl. Přistoupil blíž k vyššímu muži, který kolem něj položil ruce do ochranného objetí. Sasuke si povzdechl. Takhle dobře se necítil už strašně dlouho. V bezpečí a milován. Milován? To taky, ale jinak. Přitiskl se blíž k horkému tělu a vdechoval jeho vůni. Vlastně objímal jako medvídek. Bylo to najednou hrozně milé. Zmizela ta otřesná rozpačitost a dusivé ticho.

Dny plynuly a Sasuke najednou zjišťoval, že ho má rád. Moc nechodil do práce, vlastně vůbec, protože stále spousta ran nebyla zahojených. Hlavně ty duševní. A Sasuke stál před léčebnou na své povinné návštěvě. Stál před budovou a nebyl schopný vykročit dál. Proč nechával Ilieho v autě? Třeba by to proběhlo jinak. Třeba by neměl strach. On v mnoha ohledech byl Madara jako kohout. Cítil strach a šel za ním. Nevěděl, jak dlouho tam stál. Každopádně tak dlouho, že mu zdřevěněly nohy. No nic, nedá se svítit, musí se pohnout. Vykročil pravou nohou k oné odporné budově. Pomalým, velmi pomalým krokem se blížil. A Ilie na to prostě nevydržel koukat a vydal se za ním. Stiskl mu rameno, aby ho trochu povzbudil. A Sasuke zjistil, že v tom momentě mu to vůbec nepomohlo. Chytl Ilieho za rukáv a tváříc se statečně vešel do budovy. U doktora podepsal nějaké papíry a už ho vedla za tím, koho chválila, jak moc se změnil. Dalo mu to trochu naděje, ale jakmile vešli, uvědomil si jak byly marné. Madara ležel na posteli. Dlouhé černé vlasy rozhozené po polštáři, ve svěrací kazajce. Sasukemu připomínal, jako vždy, padlého anděla. Viděl tu osobnost, která se v ústavu postupně vytrácela. Na jedné straně mince ohromný muž. Skvělé schopnosti, ale na té druhé... Tyran vyžívající se v sadismu a malých klucích. No, možná byl rád, že tahle osobnost umřela. Na Ilieho udělaly dojem jen jeho oči, které otevřel, jakmile přišli. Byly stejně černé, jako jeho vlasy. Nikdo nemá úplně černé oči. Ne normálně, ale v těchhle nenašel zornici. Byly děsivé. Oči ďábla. A v zápětí si dal mentální sprchu, protože... ďáběl? vážně? měl chuť se sám sobě zasmát, ale pro jistotu to neudělal.

"Můj nejoblíbenější synovec." Hlas měl hrubý a hluboký. Občas mu jemně přeskočil a oboum mladým mužům z něj přejel mráz po zádech. To, že každému z jiného důvodu už bylo vedlejší.

"A stala se z něj děvka, že? Já věděl, že ve vás něco je." A Sasuke zíral. To absolutně nepobíral. Ilie se ho mezitím zastal, že tímhle způsobem si nevydělává, ale... Jak? Jak k tomu došel? Opravdu vypadá jako děvka? Sasuke byl celou dobu zahloubaný do sebe. Ilie si před odchodem odskočil na záchod a ani jeden si neuvědomil, že Sasuke zůstává s Madarou v místnosti sám... 

"Takže jsem měl pravdu. Ty jsi měl talent už tehdy." Sasuke radši mlčel. Nebude přece dráždit hada, potažmo nadrženýho strejdu bosou nohou.

"A nechceš mi něco ze svých zkušeností předvést? Minule jsme se skoro nikam nedostali." A najednou... černovlásek se netřásl strachy, ale vzteky. Prostě byl z minuty na minutu nasranej na nejvyšší míru. Jak by řekly jeho vrstevnice, skvěle ho vyfakoval a zdrhnul. Ale tenhle výraz mu leze krkem. Tak řekněme, že se s ním dohádal jak čokl, pak ho setřel, práskl dveřma a vzal čáru. Za Iliem. Měl ho opravdu rád. Začínal.