U Mušketýrek

Pro začátek by to snad chtělo trošku Vás seznámit s mojí situací. Žiji já, máma a bratr spolu s jednou kočkou (která si mimochodem poslední dobou velice ráda chodí ulevovat všude jinde, než tam kam by měla – totiž do kočičího záchodu) a dvouma vipetama. Starší, menší se honosí jménem Bryanna Of Silken Grace a mladší, ale zato mohutnější zase Carrie Rose of Silken Grace. Podle jména bych snad usuzovala, že budou nějakého vzácného rodu a nudou mít třeba modrou krev a chovat se jako... dámy. Ovšem chyba lávky. Jedno větší střevo než druhá. A tolik zážitků a téměř mrtvic jsem ještě nezažila od doby, co jsme si dovezli hlavně tu druhou, Rosie... Tele, které musí všude strkat hlavu a svůj zvědavej čumák (vůbec nikomu nevadí, že jsou to roztopená kamna ke kterým není radmo se přibližovat), všechno očuchávat, prozkoumávat... a samozřejmě i ochutnávat. Jako malé dítě. A právě k jejich ochutnávání a žrní všeho co se najde, hlavně, že je to kousatelné, se váže moje historka.

Tak. Co myslíte, že byste měli dělat, když vám pes sní celou tabulku hořké čokolády, ještě ke všemu Studentskou pečeť a ne nějakou levnou napodobeninu té kakaové pochoutky? Mnoho lidí to neví, ale čokoláda je pro psy smrtelně jedovatá, ve velkém množství. Je to hlavně díky kofeinu a theobrominu, což jsou látky, které jsou obsaženy v kakaových bobech, ze kterých se, k všeobecnému překvapení, vyrábí již zmiňovaná čokoláda. Tyto látky silně působí na srdeční činnost a nervovou soustavu a ve větším množství dokáží psa nebo třeba kočku zabít (udává se, že 5-ti kilového psa dokáže usmrtit už 100g hořké čokolády!).

A tenhle malý zdánlivě nevinně sladký zabiják často leží v každé domácnosti a nikdo si neuvědomuje, co vše může způsobit (včetně mě, jinak by se nám nestalo to, co se stalo). Zpět k původní otázce. Co byste měli dělat? Také jsem to nevěděla, ale myslím, že po tomhle zážitku, nadávání na železný žaludek Rose a litování malé Bryanky, si to zapamatuji snad nadosmrti. Čtěte dál a třeba se vyhnete tomu, co je na dalších řádcích. A dozvíte se, co dělat, když vám to vaše tele převlečené za psa sežere celou tabulku pěkně tmavé, hořké Studentské pečeti.

Celý týden jsem byla doma a zrovna jsem pomalu ale jistě usínala na sedačce u puštěného filmu, když se domem rozlehl zvonek. Vstala jsem a mátožně šla otevřít. Za dveřmi (po cestě k nim jsem se málem přerazila o jiné dveře, nakopla si malíček o botník, málem zašlápla Bryannu (a Rose ukopla hlavu) a zlomila si nos když jsem otvírala zmiňované dveře), jsem našla svoji nejlepší kamarádku, říkejme jí Miuna, jak tam stojí, se svojí hnědou taškou z Barcelony a zářivým úsměvem na rtech. Samozřejmě jsem ji tam nemohla nechat jen tak stát na tom mrazu a tak jsem ji pozvala dál.

Po uvítacích frázích typu „Jak se máš?“ a „Co jsi dělala za tu dobu co jsme se neviděli?“ vytáhla prokletí dnešního dne – hořkou Studentskou pečeť (a ještě pár jiných sladkostí, ale ty jsou zanedbatelné, zmizeli během chvíle v nás a psiska neměli ani šanci se na ně jen zběžně podívat, natož je zkusit sežrat (pečeť zůstala jen proto, že byla hořká a já ji nejedla)). Po chvíli došlo na to, že teď pořád s kamarádkami v němčině hraje kostky (myslím, že je to geniální nápad, ale dělat to u nás v tom „účkovém“ seskupení lavic mi přijde dost nereálný... velká škoda) a že mě to naučí.

Samozřejmě jsem tento návrh s nadšením přijala a hned jsem sháněla papír a tužku, abychom mohly začít hrát (ještě předtím jsme zjistili, že nám chybí jedna kostka a tak jsme tu po celém našem baráku hledali jednu malou kostku, kterou jsme nakonec po vyštrachání všech her co jsme měli, našli na nějaké staré bráchově stavebnici, jak si tam leží a výsměšně se leskne na umělém světle přímo před našima očima).

Začaly jsme hrát a čokoláda zůstala bez povšimnutí před námi na konferenčním stolku (zatím chyběly jen dva řádky, ani ne). To ještě bylo vše v pořádku. Holky si nedovolili něco nám ukrást přímo před očima, i když jsme tomu absolutně nevěnovaly pozornost. Horší to bylo ve chvíli, kdy jsme se při hře začali bavit o zítřejším vánočním koncertu školního sboru a o tom, že tam Miuna nejspíš zmrzne v té sukni, kterou bude mít na sobě. Škodolibě jsem se jí smála, ale nakonec jsem jí nabídla, že jí můžu půjčit černé kalhoty (které jí stejně ani jedny nebyly) a tak jsme se, v idei, že jí třeba ty nohy neodpadnou a ona se mi vrátí celá a zdravá, vydaly nahoru zkusit slibované kalhoty.

Jenže v tuhle chvíli se stala ta chyba! Ani jedna z nás nepomyslela na toho tichého zabijáka, který ležel stále na stolku, vábící ty telata dvě chlupatý, aby ho sežraly. S klidnou myslí a smíchem jsme si vyzkoušely vysněné oblečení a po zklamání, že si žádné domů neodnese, jsme se vrátili dolů a pokračovaly ve hře.

Po pár minutách jsem se podivila, že Miuna dokázala celou pečeť sníst sama za tak krátkou dobu (tomu, že ji snědla sama bych se ani nedovila, spíš mě udivilo, že tam ještě tak před deseti minutama ani ne byla a teď tam není nic než vnější obal) a když mi řekla, že nesnědla ani jeden čtvereček po sejití dolů, zděsila jsem se.

Okamžitě jsem vyskočila na nohy a pospíchala k pelechu těch dvou malých ďáblíků se vznešenými jmény. A co jsem nenašla?! Jen alobal! Kousky něj se různě povalovaly v pelechu i okolo něj a vedle toho stály ty dvě s velice výmluvným pohledem.

V mžiku jsem si začala hledat, kolik toho snědly, jak moc jim to může ublížit a jak to napravit a z toho, co jsem se dočetla jsem byla akorát vyděšená. Nezbývala jiná možnost, než zavolat mamce a zkazit jí tak její krásný den (šla do divadla se svým přítelem) a já se jen modlila, aby ještě byla na drátě. Když se mi poprvé ozvalo jen tutání, pomalu (to jest opravdu hodně rychle, hluboký nádech a okamžitě na internet) jsem sbírala odvahu na to, zavolat na místní veterinu a zeptat se, co dělat. Když už jsem měla najitý kontakty a všechno, rozhodla jsem se ještě jednou zkusit mamku a málem jsem se rozbrečela, když to vzala.

Na jeden nádech jsem to na ni vybalila a v duchu jsem si nadávala, jaká jsem strašná dcera, takhle ji stresovat a zkazit den, ale nemohla jsem jinak, jestli jsem nechtěla mít ještě větší průšvih. Nejdřív mě pěkně sjela a pak se začala zajímat o podrobnosti, které jsem jí řekla.

Po několika telefonátech, malých nedorozumění a tichého řevu jsme se dobrali k jednomu řešení. Donutit holky, alby to vyzvraceli (Ještě předtím jsme museli čuchat k jejich tlamám, které jde z huby cítit čokoláda víc. Upřímně, bylo to k zvracení a nakonec jsme se shodli všichni na to, že Rose jde cítit víc.). A k tomu se měl použit Peroxid vodíku (3%).

V první chvíli jsem si myslela, že si dělá srandu, ale hned mi došlo, že by v tu chvíli nežertovala a já se ho rychle vydala hledat a společně s ním, psy a Miunou jsme se zavřeli v koupelně, kde se budou kachličky přece jen vytírat lépe od zvratků, než stará dřevěná podlaha. Když jsem jí měla ten peroxid stříknout do krku, byla jsem celá nervózní a měla jsem pocit, jako bych ji týrala, ale když jsem si uvědomila, že jinak může umřít, všechny tyto pocity jsem zadusila a jala se „peroxidování“ Rose.

Jenže ouvej! Ono nic! Jen se oblizovala a chodila kolem nás dokola. Takže jsme to zkusili ještě jednou a když jsme byly o pár minut později seřvány od mámy, tak jsme jí to do krku lily po lžičkách. Nejdřív jedna (byla naplněná jen tak do půlky oproti ostatním), ale to pořád nic, tak se šlo na druhou a pak třetí. Upřímně, bála jsem se, že ji otrávím nebo něco ale údajně jí to nemělo nic udělat a tak jsem jí tam strčila i čtvrtou (na další jsme si netroufly, to už podle nás bylo moc).

Jenže! Ten pes má snad žaludek ze železa! Nic to s ní neudělalo a jen se oblizovala a dál chodila kolem nás, popřípadě se protahovala. V důsledku toho jsme si řekli, že jednu lžičku dáme také Bryanně, abychom věděli, jestli to Rose snědla celý sama nebo se ke kakaové hostině připojila i naše starší princeznička.

Ihned po tom, co jsme donutili jednu lžičku polknout i Bryannu, se začala dávit a okamžik nato i zvracet. O to divnější nám připadal ocelový žaludek větší feny. Viděli jsme, že nejenom naše velký telisko Rose si pošmakovala na čokoládě a tak jsme si oddechly, že toho aspoň ani jedna nesnědla tolik.

Jenže Rose stále nechtěla zvracet a dávat jí další peroxid? Ne díky, to jsem už nechtěla, měla ho v sobě až až (a taky jí pak bylo blbě). Všechno tohle provázely neustálé hovory s mámou, kde jsme jí informovali o stavu jejích miláčcích a ona nám radila, co dělat. Nakonec jsme dostaly za úkol, aby Rose pořád běhala a skákala a peroxid v ní pěkně napěnil. Toho se ujmul bratr a šel s ní na dvorek, abychom to nemuseli uklíuzet pak doma (já s Miunou jsme zatím dávaly do pořádku koupelnu).

Pak to přišlo! Konečně! Obávaný žaludek si dal říct a přece jen se řídil příkladu Bryaninnýho a na dvorku jsme našly dvě velké tmavě hnědé kaluže s kousky čokolády (ano, bylo to pěkně odporné a ještě odpornější to uklízet).

Radovali jsme se a s úlevou se smáli, že to máme za sebou. Ještě chvíli jsme Rose proháněli, ale bylo jí z toho všeho nejspíš pěkně blbě a moc se jí nechtělo (v tu chvíli, její pozdější hyperaktivita se tomu ani zdaleka nepodobala). Dali jsme se do úklidu dvorku a nejspíše jsme tam vytvořili menší kluziště, když jsme zbytky zvratků splachovali vodou. Po uklizení dvorku jsem si ještě jednou dovolila pronést zdlouhavý monolog k psům, jak by se měli chovat, jak jsou nezodpovědní a měli by se stydět, ale bylo očividné, že mě zas a znovu (jako celý den) ignorují. (Tenhle proslov měl tak nějak patřit mě, ale přece jen, lepší to říkat psům a já si z toho jen „nenápadně“ vezmu ponaučení...)

Nakonec jsme v klidu dohrály kostky (to znamená tak deset minut, než musela Miuna domů) a holky se choulily v pelíšku. Bryanna stále občas se trošku dávící a Rose začínající být hyperaktivní, což by do ní ještě před deseti minutama nikdo neřekl, jak byla „zelená“.

Snad zážitek pobavil (tehdy to vážně vtipný nebylo) a aspoň trošku vás poučil (mě určitě ano a není to tím, že jsem to četla asi stokrát, jestli tady nejsou chyby). Teď už víte, že dávat čokoládu psům rozhodně není zdravé a důrazně to nedoporučuji praktikovat, pokud nechcete, aby vám váš mazlíček mával svou hnátičkou zvrchu z jejich psího nebíčka.