U Mušketýrek

Se smutkem v očích se naposledy rozhlédne po bytě, kde strávil snad nejlepší rok svého dlouhého mrtvého života. Jak krátká to byla doba a přece na ni nikdy nezapomene. Položí klíče do malé ošatky sloužící k odkládání různých věcí, ale nakonec si je vezme zpátky. Na památku, ospravedlňuje sám sobě své chování.

Poslední pohled na milovaný byt, poslední malý úsměv věnovaný tomuto místu a poslední nádech té krásné vůně, ve které cítí Hanse a mnoho dalších vůní, které mu ho budou následující roky připomínat. A že to budou dlouhé a drsné roky, útrpně si povzdechne.

Bez ohlédnutí se vydá pryč s jedním kufrem v každé ruce. Před domem si zavolá taxi a nechá se odvézt na nádraží. Rychlejší by to sice bylo letadlem, ale stejně jako většina upírů, nesnáší lítání v uzavřených prostorech.

Na nádraží si koupí lístek až do Niccehollow, kde by měl sídlit jeho stvořitel. Jak se asi bude tvářit, až mu zazvoní u dveří? S nelibostí zjistí, že odtud není do jeho cíle přímá linka a bude muset přestupovat. Se zhnuseným pohledem převezme lístek, zaplatí a jde najít nástupiště, ze kterého má vyrazit.

Nástupiště devět, hlásí jízdenka. Zvedne pohled a hledá devítku. Když jí nenajde, rozhlédne se po nějaké informační tabuli nebo něčem a když ji najde zjistí, že musí projít podchodem až na poslední nástupiště, kde je devět a deset. Jedenáctka až čtrnáctka jsou někde úplně jinde, ale ty ho nezajímají.

Vydá se k podchodu, když si uvědomí, že nenechal Hansovi ani vzkaz, nic. Ale není to tak lepší? Možná bude méně bolestivé odejít bez jakéhokoliv vysvětlení. Ale potom ho může začít nenávidět! Utekl hned potom, co ho ten upír nařkl z jeho podstaty. Měl by se alespoň pokusit mu vysvětlit, že není bezcitná bestie ale také bytost s city a vysvětlit mu, proč odešel. Jen co dojde k tomuto rozhodnutí, okamžitě si běží koupit obálku a známku na pokladnu, vytrhne papír že svého zápisníku a začne psát.

Drahý Hansi,
jistě si teď o mě myslíš, že jsem zbaběle utekl a jsem jen bezcitná bestie, co pije lidem krev. V tom prvním máš pravdu. Zbaběle jsem utekl, ale nedokázal jsem už dál být po tvém boku. Ve druhé věci se ovšem mýlíš. Ano, jsem upír, ale zároveň jsem bytost se stejnými city jako jakýkoliv člověk, který chodí po této zemi. Vím, jakou nechuť, ne to je špatně zvolené slovo, jakou NENÁVIST chováš k mé rase, ale věř mi, že nejsme takoví, jaké sis nás vysnil. Máme city, máme své životy, přátele a rodinu, když se dokážeme dobře skrýt. Nosím v sobě city, které mě ničí a původcem těch citů jsi ty, Hansi, i přes tvoji neuvědomělou nenávist ke mě jsem nemohl zabránit tomu, abych se do tebe zamiloval. Chápu, že teď jsem tě asi znechutil ještě více a nenávidíš mě o to víc, ale nedokáži odejít bez toho, abys to nevěděl. Miluju tě. I přes tvoji nenávist.
Navždy Tvůj
Lucius
 

Dopíše poslední slovo a zalepí obálku. Nalepí na ni známku, napíše adresu a rychle hodí do poštovní schránky hned u dveří ven z haly. Tak a je to. Z celého srdce doufá, že na něj Hans bude vzpomínat v dobrém a ne jako na prohnaného upíra, který ho oklamal.

Podívá se na hodiny a na čas odjezdu vlaku. Má pět minut. Rychle popadne kufry a vydá se podchodem na nástupiště číslo devět.

Nečeká ani dvě minuty, když přijede jeho vlak. Jen co se otevřou dveře, okamžitě se začne cpát dovnitř. Chvíli poté, co se pohodlně usadí v jednom prázdném kupé, začne se ho, spolu s rozjezdem vlaku, zmocňovat ten dávno zapomenutý pocit vzrušení. Jak dlouho už nebyl u svého stvořitele? Těší se na něj vůbec? Proč tam jede? Asi proto, že nemá kam jinak jít...

Jede jen tři hodiny, než dorazí do města, ve kterém má přesednout na přímý vlak do Nicceholow.

V druhém vlaku mu dá mnohem větší práci najít prázdné kupé, ale po minutách hledání konečně najde a spokojeně se usadí. Celou cestu přemýšlí a hledí na rychle ubíhající krajinu za oknem. Za necelých šest hodin je na místě.

Tolik se toho za tu dobu, co tu nebyl změnilo! Ovšem ulice mají stále stejné uspořádání a tak bez problému najde to, co potřebuje. Stojí před velkou vilou renesančního stylu, je to spíše malý zámeček. Tak a je to tady. Teď přijde ta chvíle. Jak ho Stvořitel asi přivítá? Odhodlaně krátce stiskne zvonek u velké železné brány.

Chvíli se nic neděje, když najednou zapraská velký mikrofon nad zvonkem a ozve se z něj zkreslený hlas nějakého sluhy.

„Kdo je tam? Máte domluvenou schůzku?“

„Nemám a vyřiďte svému pánovi, že je tu Lucius, on už bude vědět,“ řekne pevně a s úsměvem se dívá na vilu. Ano, těší se. Těší se, až si konečně zase popovídá s mužem, kterého uznává ze všech nejvíce.

„Je mi líto pane, ale musíte mít domluvenou schůzku, jinak vás nemohu pustit dál,“ škrobeně odpoví hlas. Naštvaně se otočí k mikrofonu.

„Kdo si myslíš, že jsi? Okamžitě zavolej svého pána a řekni mu, že je tu Lucius!“ temně zavrčí, což se k jeho jemnému vzhledu vůbec nehodí.
„Jsem majordomus pane a jen poslouchám rozkazy. Nepustím vás dovnitř, jé mi líto,“ s tím šumění zmizí a Lucius stojí před branou sám. Nedá se nic dělat, použije svůj, v minulosti tolikrát už použitý, boční tajný vchod.

Otočí se a začne obcházet vilu podél zdi, až najde místo, které hledal. Zatlačí na jeden z kamenů ve zdi a se zvukem sunoucího se kamene se objeví vchod. Obyčejný člověk by to nezvládl, protože na zatlačení daného kamene je potřeba upírské síly.

S úsměvem vejde dovnitř a rozhlédne se po známé zahradě. Tajný vchod se za ním sám zasune zpátky a zeď zase nevykazuje žádné známky toho, že by tam měl být nějaký vchod.

Rozejde se směrem k vile a přitom si prohlíží vše, co se změnilo. Zahrada je jen trošku odlišná, keře jsou teď ostříhané do podob zvířat a ne do geometrických obrazců. Také tu přibylo jezírko a umělý potok táhnoucí se přes celou zahradu, dodávající jí potřebnou vláhu. Nic jiného na první pohled nejde poznat.

Vejde do domu zadním vchodem a tiše se plíží chodbami, které jsou stále stejné. Divil by se, kdyby nebyly. Stvořitel si potrpí na klasice a tradicích a jediné co prochází každé půl století změnou je zahrada. Po chvíli kochání se té krásy se vydá najít svůj starý pokoj.

Najde ho okamžitě, bez jakýchkoliv problémů. Otevře lakované dveře a se spokojeným úsměvem se zastaví na prahu. Nic se tu nezměnilo. Vypadá to, jakoby odešel včera a ne před více než dvěmi staletími. Své kufry položí na zem a zatáhne za zdobený provaz vedle postele. Jestlipak tu stále pracuje Brigitte? Chvíli čeká, než se s vrznutím otevřou dveře a ozve se zalapání po dechu.

„Pane?“ zašeptá šokovaně.

„Copak, moje milá Brigitte? Nevěříš, že jsem to já?“ s úsměvem se na ni otočí.

„Pane! Vy jste zpátky!“ zavýskne a vrhne se mu kolem krku. Obejme jí kolem pasu a usměje se. Chyběla mu, ač se to zdá nemožné. Byla první člověk, kterého přeměnil na upíra. Po ní přeměnil už jen její dva brášky, tedy bratry, a potom už nikoho.

„Ano jsem a než se zeptáš, nevím, na jak dlouho,“ pohladí jí po vlasech a trpělivě se nechá objímat.

„Jsem tak ráda, že jste zpět! Musím to dát okamžitě vědět panu Shiichimu!“ radostí ho málem umačká.

„Nene, neříkej mu nic, nechci aby to věděl, bude to překvapení,“ spiklenecky na ni mrkne. „Ale rád bych si dál kávu, po té strašné cestě," povzdychne si a Brigitte se okamžitě nabídne, že mu ji udělá. „To bys byla hodná, děvenko,“ usmál se. „Přines mi ji pak prosím do jeho studovny, něco si přečtu.“ Přikývne.

Vychutnávám si kávu, kterou mi Brigitte udělala a čtu si přitom jeden z mnoha vzácných svazků, které tu Shiichi má, když sebou úlekem trhnu.

„Kohopak nám to sem čerti nesou?“ ozve se mu těsně u ucha svůdný hlas jeho stvořitele.

„Proč já tě nikdy neslyším přijít?“ povzdechne si maskujíc tak svůj úlek. On byl jediný, kdo ho vždycky dokázal vystrašit.

„A z jakého důvodu jsi navštívil svůj domov? Nedělám si naděje, že jsi zatoužil vidět svého stvořitele a nostalgicky zavzpomínat na staré časy,“ odfrkne si tiše a obejde křeslo ve kterém Lucius sedí.

„Také tě rád vidím,“ ušklíbne se a prohlédne si ho. Nic kromě stylu oblékání se na něm nezměnilo. Jak by taky mohlo, vždyť je nesmrtelný, pomyslí si s neveselým úsměvem.

„Tak copak tě sem přivádí, synu?“ zeptá se už vážně. Rozhlédne se po místnosti. Má mu to říct? Pochopí ho? „Co mám pochopit?“ ozve se tiše, maskujíce zvědavost.

„Já... Přišel jsem sem protože jsem už všude byl a z místa, o kterém jsem přemýšlel jako o svém domově jsem musel utéct protože... Protože jsem…“ neříkalo se mu to lehce. Koktal a třel si ruce v klíně v němém gestu nervozity. Shiichi ho povzbudí kývnutím hlavy. Trhavě se nadechne a pokračuje. „Protože jsem se zamiloval...“

„Ale to je dobře, nemyslíš? Proč utíkáš před tak krásným citem? … Aha... Někde jé háček, že?“ dodá tiše, když si všimne výrazu v Luciusově tváři. Lucius pokračuje, jakoby ho nepřerušil.

„Zamiloval jsem se do člověka... Do člověka co nenávidí upíry… Žil jsem s ním pět let, ale včera jsme potkali upíra a on mě poznal... Prozradil, že jsem upír a i když Hans řekl, že si mě doma poslechne sám, bylo jasné, že se provalí to, kdo jsem… Nestrávil by to... Nedokázal by to přijmou a tak jsem... Tak jsem utekl...“ konec skoro zašeptá.

„To je… Smutné... Je mi to líto,“ zamumlá stvořitel a stiskne mu rameno. „Objal bych tě, ale mám něco se zádama a nemůžu se zohnout,“ postěžuje si zároveň s omluvou. Lucius se tiše zasměje, ale jeho smích se postupně změní ve vzlykot. Už tolik let neplakal. Už staletí. Na svém rameni ucítí silnější stisk.

„Říkal jsi, že se jmenuje Hans? Jak dál?“ zeptá se po chvíli, kdy si uvědomí, z čeho má tak špatný pocit.

„Ano, Hans Polrinko,“ otře si nos a zastydí se za sebe, když si uvědomí, že se tu normálně nervově zhroutil. Jak ostudné pro upíra.

„Ó můj bože...“ vydechne šokovaně Shiichi a stisk se stane téměř bolestivý. „Doufám, že je to jen náhoda. Velmi škaredá náhoda...“ zamumlá a vypadá, jako by na chvíli zapomněl, že je tam s ním i Lucius.

„Cože? Jaká náhoda? Pověz mi to!“ přikáže mu Lucius. Co před ním tají?!

„Ale nic. Dozvíš se to, až nastane čas,“ odbude ho a lituje, že to řekl nahlas.

„Chci to vědět! Mám právo to vědět! Je to můj milostný život!“ zaječí až jeho stvořiteli skoro zalehnou citlivé uši. Chová se jak dítě. Stále a navždy v něm bude něco dětského.

„Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš. Teď si musím něco zařídit,“ odpoví zamýšleně, naposledy mu stiskne rameno a vzpřímeně opustí pracovnu.