U Mušketýrek

Milá mami,

 

Hned na začátku se chci omluvit za to, co chci udělat. Takže: omlouvám se. Prosím přenes se přes to. Nechci, abys byla nešťastná. Moc tě prosím. Možná to vypadá, že k tomuto činu nemám žádný důvod, ale mám. Víš, nevíš všechno o tom co se děje tam venku. Nevíš, co mi dělají ve škole. Nevíš všechno. Zde, v tomto dopise na rozloučenou, ti všechno vysvětlím. Prosím, odpusť mi to.

Už dříve jsem si uvědomil, že mě nepřitahují ženy, ale muži. Dlouho jsem se s tím sám nemohl smířit. Vždyť je to proti přírodě! Jsem jen nepovedený exemplář homo sapiens sapiens. Nemám právo žít. Takhle nějak zněly mé tehdejší myšlenky. Topil jsem se v depresi, ale po čase jsem si uvědomil, že to vlastně je normální. Jsem jen trochu odlišný. I přes to jsem se rozhodl to před okolím skrývat. A to i před tebou. Myslel jsem si, že bys mnou opovrhovala. Několik let jsem to tedy držel v tajnosti. Měl jsem několik známostí, ale nic vážného. Ve škole se mi smály, že nemám holku. Tehdy to ještě mysleli dobře. Rozhodl jsem se, že jim to povím. Ale to byla chyba. Jak jsem mohl tušit, že jsou tak zaostalí a netolerantní? Všichni se ke mně otočili zády a já zůstal sám. Připadal jsem si jako ve středověku, kdy za homosexualitu upalovaly. Nadávky jako buzerante, teplouši, buzno nebo bukvice byly u mě na denním pořádku. Dokonce to zašlo tak daleko, že mě začali i mlátit. Udělali si země boxovací pytel. U učitelů to bylo stejné. Ani u jednoho jsem nenacházel pochopení, ale jen nenávist a pohrdání. Ředitel byl toho názoru, že by se homosexuálové měli zavírat a tak to přes něj taky nešlo. Na policii jsem se bál jít. Tohle všechno bych ještě zvládl, ale ta poslední událost mě dostala do kolen. Víš, on se mě nikdy nikdo nezastal. Až jednou, když si na mě zrovna vylívali zlost čtvrťáci, objevil se ON. Zachránil mě. Vůbec mi tehdy nebyly divné ty jejich významné pohledy. Byl jsem tak šťastný, že mám někoho, kdo se o mě zajímá a neodsuzuje mě. Byl jsem snad nejšťastnější člověk na světě. Věděl jsem, že bych po jeho boku mohl strávit celý svůj zbytek života. Ano, zamiloval jsem se. V téhle euforii, s růžovými brýlemi na očích, jsem se rozhodl ti to o sobě říct. Tvá reakce mě doslova šokovala. Jen jsi mě obejmula a s jiskrami v očích si se mě ptala, zda už někoho mám. Nemohl jsem tomu uvěřit. Neodsuzovala si mě jako ti ostatní. Posílen touhle událostí jsem se rozhodl, že ON je ten pravý. S ním jsem chtěl zažít své poprvé. Bylo to úžasné. Byl tak něžný. Ani v těch nejkrásnějších snech to nebylo tak úžasné. Byl jsem snad nejšťastnější na světě a měl jsem chuť to vykřičet do celého světa. Jenže v tu chvíli jsem ještě TO nevěděl. Hned druhý den ve škole mě čekal obrovský šok. Všude byly fotky. Fotky ze včerejší noci s NÍM. Odevšad se na mě hrnuly nadávky a ON uprostřed toho všeho stál s úšklebkem na tváři. Podíval se na mě a řekl ta slova která mě tak ranila: "byl si skvělý ty jedna malá kurvičko" přesně takhle to řekl. stále mi to zní v hlavě. V tu chvíli se mi srdce rozbilo na tisíc kousíčků. Utekl jsem, ale v hlavě mi neustále zněly jejich nadávky. Nevěděl jsem, co mám dělat. A pak mě to napadlo. Ta spásná myšlenka. Ano. Tohle je řešení. Žiletka. Právě teď to slovo zní mým uším jako rajská hudba.

Vím že se to možná dá řešit i jinak, ale já nevidím jiné východisko. Vím že je to ubohý. Že já jsem ubohej. Miluji tě a doufám že mi to někdy odpustíš. Ty jediná jsi mě přijala takového jaký jsem a za tohle ti patří můj dík.

S láskou Tvůj nezdárný syn Alesandr

 

------

Už na tak místy nečitelný, hustě popsaný list papíru, začaly dopadat další slzy. Tentokrát však nepatřily autorovi, nýbrž adresátovi. Ruka s dopisem se začala povážlivě třást a z hrudi se začaly drát zoufalé vzlyky. Její mysl dokázala myslet jen na jedno: proč? A přežije to vůbec?