Lex
"Nemá to být gay klub?" zeptá se nový zákazník ukazujíc na vysokou blondýnu za barem.
"A není snad?" otočí se na něj Lucien, náš stálý host.
"A co tu teda dělá ta bloncka?"
"To je majitel klubu ty demente. Občas zaskakuje za barmana." Znuděně mu vysvětlí Lucien.
"T-t-to je chlap?!" šokovaně na něj ukáže.
"Jo je. Vadí ti to?!" zeptá se chladně a novej se okamžitě zklidní. Jo, Lucien umí být vážně děsivý, když chce.
"Tati, nepotřebuješ pomoct?" zeptám se, zatímco si dělám kafe. Ti dva se na mě otočí.
"Ahoj Lexi." usměje se na mě Lucien. "Nechceš dnešní noc strávit se mnou? Mám volnej kvartýr." Svůdně se na mě usměje.
"Už zase to zkoušíš? Naposledy ti to nestačilo?" povzdychnu si. Už několikrát jsem u něj tu "noc" strávil a celý tělo mě bolelo ještě týden po tom….
"Ale no ták." Protáhne a hodí po mě štěněčím pohledem. "Copak se ti to minule nelíbilo?" nedá se.
"Což o to, ale nemoct se téměř celej následující týden pohnout taky není zrovna nejpříjemnější." Ušklíbnu se.
"Jestli jste si nevšimly, já jsem tu taky a ještě ke všemu jsem otec tady tohohle individua-" ukáže na mě "-který si tu "vypomáhá" s tímhle, ještě divnějším individuem." Ukáže na Luciena.
"Á Helemese ty si tu taky Niki?" dělá překvapeného Lucien. "Vážně jsem si tě nevšiml. Vždyť seš téměř neviditelnej! Měl bys přibrat. deš vůbec zboku vidět?" Skenuje ho pohledem.
Táta se neklidně ošije, něco zamručí a otočí se k nám zády, aby mohl obsloužit ostatní zákazníky. aspoň to si Lucien a spol myslí...
"Zaskoč za Alana. Údajně ho najednou přemohla nějaká strášná nemoc." Prohodí ke mně přes rameno. "Zase se fláká."zavrčí si pod vousy, které samozřejmě nemá. Vždyť je transvestit.
Vydám se pro objednávky a za chvíli jsem v jednom kole. Bar se naplňuje rychleji, než stíhám obsluhovat. Baví mně to, ale tohle je moc. Myslím, že se dneska všichni rozhodli onemocnět.
Jak mi to mohli udělat? Jsem teď na celej klub teď sám. A to je co říct. Lítám tu mezi stolky a barem jak šílenec a přitom ještě stíhám flirtovat se zákazníkama. Neobsluhuju tu často. Většinou zaskakuju za barmana.
Zrovna když se dostávám do tempa, zastavím se pro objednávku v jednom z těch oddělených koutku se stolky, kde má osazenstvo soukromí a přitom má výhled na celej bar. Je tu místa pro víc jak deset lidí.
"Co to bude?" zářivě se na ně usměji a v další chvíli přežiji svoji první srdeční zástavu. Seděl tam naprosto kouzelnej kluk. Kaštanově hnědé lehce vlnité vlasy mu rámují jeho dokonalý obličej a jeho zelené oči mě propalovaly takovým pohledem, až jsem se musel červenat. Na hlavě měl nakřivo klobouček podobný placatější buřince.
"A heleme se! Růžovovlásek!" Křikne mi někdo do ucha.
"ÁÁÁÁ kurva! Nemůžeš mě přestat děsit!?" Vyjedu na něj. Je to Heiwajiro. "Kdes byl ten rok?" ptám se. Vážně by mě to zajímalo. Stýskalo se mi. Byli jsme dobří přátelé.
"Byl jsem v cizině." Chlubí se.
"A to jsi mi to nemohl aspoň říct? Nechápu a kroutím nad ním hlavou.
"Když ono to bylo tak nějak narychlo. Vlastně ze dne na den a já na tebe neměl číslo."
vysvětluje. "Odpustíš mi kotě?" dělá na mě štěněčí oči.
"No nevím nevím…" kroutím hlavou a dělám, že vážně přemýšlím.
"Tak mě nenapínej! Jinak ti nepředstavím svýho kluka!"
"Svýho kluka?" okamžitě zapomenu na všechno předtím. Tak on si tam našel kluka jo? Usměju se.
"Tak kdo je ten šťastnej?" ptám se s jiskřičkami v očích.
"Nebuď zvědavej, budeš brzo starej!" odbyde mě.
"Prosím. Prosím. Prosím!" téměř se mu plazím u nohou. Vítězně se směje. "Tak si to nechej pro sebe!" odfrknu si a ani se na něj nepodívám.
"Tak co to bude? Otočím se zpět na ostatní. Panebože! To jsou čtvrťáci! Co tu dělaj?! Jen ať mě nepoznaj! Ale jak by mě asi měli poznat? ON se postaral o to, abych byl jen nevýraznej, nudnej prvák a nikdo si mě nevšímal, ale i tak si ze mě utahujou, že mám otce transvestitu. Naštěstí to není tak hrozný jako na základce. Tehdy jsem to nesl hodně těžce.
"Já bych si dal tebe." Usměje se na mě můj čaroděj a stáhne si mě na klín.
"C-co to! Co to děláš?!"rozkřiknu se a otočím se na něj. Obličej mám jen pár centimetrů od toho jeho a moje srdce vynechá pár úderů. Myslím, že mám další zkušenost s infarktem.
"Jestli mi tohle budeš dělat dál, asi umřu." Vyslovím svou myšlenku nahlas. Jen co si to uvědomím, zděsím se.
"Cože?" nechápe. Jen ho odbiji a snažím se dostat z dosahu jeho nenechavých rukou.
"Hej! Jsem jedinej na celej klub! Musím jít pracovat!"
"Už nejsi! Jsme tady!" uslyším nad sebou hlas Alana a smích Juna.
"Už jste si pořádně zadováděli a teď ste si to konečně dovolili nakráčet sem?" Zavrčím na ně a je to jen víc rozesměje.
"No jo. Chceš se příště přidat?" Ptá se rozverně Alan.
"Radši budu spát s papežem než se přidat k vám." Tohle rozesměje osazenstvo stolu.
"Jo a šéf ti vzkazuje, že už máš padla, takže si tu můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít" uculí se na mě Jun. Zrádce!
"To jste snad nepochopili, že se ocuď snažím dostat?" Buď jsou největší dementi pod sluncem, nebo mi to dělají naschvál. Jejich úšklebky prozrazují tu druhou možnost.
Hodím po nich jeden zabijácký pohled a právě v tuhle chvíli si přeju, aby pohledy uměli zabíjet. Jak rád bych je teď viděl roztavené tady přede mnou na podlaze. Povzdychnu si.
"Tak dobře zůstanu." Zavrtím se, abych si udělal pohodlí, ale okamžitě přestanu, neboť cítím, jak se tam pode mnou, v klíně mé "židle" "něco" probouzí k životu.
"Na jakou školu vůbec chodíš?" zeptá se Heiwajiro na otázku, za kterou jsem se modlil, aby ji nepoložil. Bohužel, moje modlitby nebyly vyslyšeny.
"No-no já-" zakoktám se, když mi skočí do řeči.
"Nechtěl jsi se náhodou hlásit na Merilku?" dělá to ještě horší. "To seš tak vygumovanej že tě tam nevzali?" ušklíbne se. Tohle nesnáším.
"Vzali mě! Byl jsem první! Jak mě asi nemohli vzít?!" rozčílím se a vzápětí si uvědomím své prořeknutí. Vyplašeně se rozhlédnu po udivených tvářích osazenstva stolu.
"Nikdy jsme si tě nevšimli." Diví se blonďák.
"No nejsem nijak moc výjimečný." Zamumlám a znovu se zavrtím. Stisk kolem mého pasu zesílí a já shledávám, že je mi to až moc příjemné.
Pohodlně se o něj opřu a rozhlídnu se. Trhnu sebou, když ucítím jeho dech na krku, kde mi vzápětí vtiskne polibek. Si nějak moc dovoluje ne? Vždyť ho vidím poprvé v životě!
"Co tak najednou?" zašeptá mi do ucha s lehkým přízvukem. Celým tělem mi projede mrazení a pomalu na něj otočím hlavu. Hned mě líbne na nos.
"C-co-" moji otázku přeruší dalším polibkem, ale tentokrát na rty. On mi ukradl moji první pusu! Ať jsem spal s kolika chlapama chci, nikdy jsem si nenechal dát pusu a on mi teď, jen tak zničehonic ukradne můj první polibek!
"Co si myslíš, že děláš?" zavrčím na něho. Vážně mě to sere.
"Líbám tě?" odpoví mi se svůdným úsměvem na rtech. On je vážně dokonalý. Jako bůh.
"Tak to už nedělej" varuju ho.
"Vážně?" políbí mě znovu. Uraženě se od něj otočím a schválně se na něm začnu vrtět.
"Pokud to budeš dělat dál, nemusel bys to rozchodit." Zavrčí mi do ucha a já se začnu vrtět ještě víc. Plané výhružky na mě neplatí.
"To nejsou plané výhružky." Varuje mě znovu. On mi snad čte myšlenky? "Víš, co bych teď nejraději udělal?" zeptá se.
"Co?" zašeptám.
"Hned tady a teď bych tě odtáhl někam do nějakého temného koutu a tam si tě pěkně vychutnal. Celého a kousek po kousíčku. Myslím, že bys měl nejmíň týden potíže s chozením." Ušklíbne se a kousne mě do ucha.
Otřesu se při představě toho, co všechno by mi mohl udělat, ovšem ne zhnusením, ale vzrušením. Proč to nezkusit? Představa našich nahých horkých těl spojená v jedno při tom starodávném tanci vášně.
"A co když to vážně nechci rozchodit?" otočím na něj hlavu a tentokrát ho políbím já. Proboha co to dělám?
"Ty seš jak těhotná ženská! Tak rychle měnit nálady. Jseš si jistej, že mě v příští chvíli nezabiješ?" Dívá se na mě jak na psychopata. Za trest se na něm znovu začnu vrtět.
"Nezahrávej si. Já jsem vážně schopný to udělat!" mračí se na mě, ale já se jen usměji.
Najednou mě chuť na "TO" přešla. Vážně jsem ňákej divnej. Zklidním se a jen se o něj opřu. Náhlá změna mého chování ho znovu značně překvapila.
"To takhle vždycky měníš nálady? Tvůj kluk to s tebou musí mít těžké. V jednu chvíli jsi vášnivý jak samo peklo a v další mu jednu vrazíš za sexuální obtěžování."
"Cs!" urazím se. "Tak zaprvé, kluka nemám a za druhé, nevím co se mnou je a tobě to může být úplně jedno!" rozčiluju se. Ani se na něj nepodívám a začnu se bavit s tím sympatickým blonďákem.
"Takže ty jsi v prváku?" dívá se na mě.
"Jo jsem." Už nemá cenu zapírat. Usměji se a stisk paží znovu zesílí, a když se podívám za sebe, vidím, jak vraždí pohledem blonďáka. Co mu zas je?
"A jak to děláš, že si tě ještě nikdo z nás nevšiml? Vždyť je téměř nemožné tě přehlídnout!" diví se. Neřekl bych, že si nikdo nevšiml. ON si všimnul až moc. Cítím, že se pomalu ale jistě propadám do deprese.
"Nemám potřebu se nějak vyvyšovat." Pokrčím rameny a smutně se usměji. Přesněji, nesmím se vyvyšovat, jinak mě potrestá. Povzdychnu si.
"To ti tak budu věřit!" začne se smát Heiwajiro.
"Je to pravda!" bráním se. Kéž by to ovšem byla moje vůle, která se nechce vyvyšovat.
"Ve škole jsem hodnej, milej kluk, který každému rád pomůže." Vedu si dál svou.
"Sice bez kamarádů a ještě ke všemu brejlatej." Dodám si potichu pro sebe, ovšem hlava položená na mém rameni to slyšela. Stisk zesílí a já se octnu v těsném objetí. Je to příjemné. Po dlouhé době se cítím v bezpečí. Melancholicky se usměji.
"Takže ode dneška se mnou chodíš a kdokoliv tě bude otravovat, musí si to vyřídit se mnou." Prohlásí s klidem a líbne mě do vlasů.
"COŽE!? To snad nemyslíš vážně ne? A nepotřebuješ k tomu náhodou můj souhlas!?" zaječím.
"Ne?" odpoví mi s šibalskými ohníčky v očích. Všichni okolo stolu se rozesmějí.
Upřímně nechápu, čemu se smějou. Možná to ale není až tak špatný nápad. Třeba se díky tomuhle "vztahu" zbavím JEHO. Ještě mu není osmnáct, a proto nemůže sem do klubu. Ale za chvíli mu už osmnáct bude. A jestli se ho nějak nezbavím teď, nezbavím se ho nikdy…
V pondělí
Lex
S obavami vejdu za brány školy a zastavím se. Rozhlížím se, jestli HO tu někde neuvidím. Není tady, oddychnu si. Vážně jsem se bál, že ho tu hned ráno potkám. Vážně nestojím o to, aby mě tu buzeroval. Akorát by mě seřval za to, co mám na sobě. Poposunu si na nose brýle z obyčejného skla. Proč mě je donutil nosit? Jen v nich vypadám jak největší dement.
Vykročím ke škole, když mi cestu zastoupí Lenny, kluk z JEHO party.
"Mám ti vzkázat, že dneska nepřijde do školy a že jestli uděláš něco co se mu nebude líbit, potrestá tě." Ušklíbne se a odejde.
Mě tam nechá totálně vykolejeného. On není ve škole? On není ve škole! Radostně se rozesměji a lehkým krokem se vydám do školy. Ale co se mu nebude líbit? Nechci, abych to musel znovu dělat… povzdychnu si a už ne tak veselý vejdu do školy.
Dojdu do třídy, aniž bych si uvědomil, že jsem se nepřezul a zamyslím se. Nevnímám, kdy přijde učitel, ani látku kterou se nám, podle něj absolutním debilům, snaží narvat do hlavy. Najednou mi učitel praští ukazovátkem přes lavici. Leknutím nadskočím a svou pozornost přemístím na něj.
"Říkal jste něco, pane profesore?" zeptám se s hlavou nakloněnou na stranu.
"Vy jste mě snad neposlouchal, pane Fénixi?" začne rudnout a ukáže na moje boty. "Co to má znamenat? Copak nevíte, že se musíte při příchodu do školy přezouvat?"
"Přezouvat?" nechápu a jen na něj čumím.
"Ano," odsekne "přezouvat. To znamená, že si vyzujete své boty, co máte na sobě a obujete si přezůvky." Vysvětluje pomalu a vypadá jako pěkně nadopovaná sopka.
Podívám se na svoje nohy. "Aha." Zvednu se a odcházím ze třídy.
"Kampak to kráčíte?!" ječí.
"Nekráčím, normálně jdu!" křiknu v odpověď. Na blbou otázku blbá odpověď.
Dojdu až k šatnám. Kéž bych už měl skříňky, ale ne! Oni prostě prváci musej mít šatny! Už přezutej se vydám zpět, ale neujdu ani pět kroků, když mě někdo chytne za pas, otočí k sobě a hladově mě políbí.
Nejprve se snažím vzpírat, ale po chvíli se podvolím. Vždyť je to můj kluk ne? Nechat se od něj líbat je přirozené. Přistoupím na jeho hru a jeho úder mu vracím s dvojnásobnou silou. Lex vrací úder!!! Usměji se.
"Proč se usmíváš?" zeptá se mě. Okamžitě mi úsměv ztuhne. Ne! Není přece stejný ne?
"Vadí to?" zeptám se nejistě.
"Ne. Proč by mělo?" zdá se překvapený. Asi není jako on. Nezakazuje mi se smát. Usměji se znovu a tentokrát ofenzívu na jeho rty zahajuji já.
"Ále tady se to někomu líbí." Zamručí mi do rtů, než se naplno pohrouží do polibku. Přirazí mě ke zdi a rty sjede na můj krk. Zakloním hlavu, aby měl lepší přístup. Každé místečko, kde se mě rty dotknul mi hoří a já mám pocit, že ze mě nezbude za chvíli nic, kromě malé hromádky popela u jeho nohou.
"N-někdo nás může vidět." Snažím se ještě logicky myslet. Moc se mi to ale nedaří.
"No a?" s tím mi rukou zajede pod tričko a já zasténám, když si začne hrát s mými bradavkami. Znovu mě políbí a já mu zasténám do rtů.
"Líbí se ti to?" zavrní provokativně, když se ode mě na chvilku odtrhne. To je dost hloupá otázka. Místo odpovědi ho znovu políbím a on ze mě vyloudí další sten. Nelíbí se mi, jak na něj reaguju. Až moc dychtivě. To se mi s nikým ještě nestalo. Jasně, kolikrát jsem své touhy ukojil s jiným mužem, ale tuhle touhu jsem ještě nikdy necítil. Přitisknu se k němu ještě blíž a obejmu ho kolem krku.
Ryu
Přitiskne se ke mně a jeho paže se mi omotají kolem krku. Tak hezky na mě reaguje! O tom se mi ani nezdálo. Když jsem zjistil, že se budeme stěhovat, byl jsem naštvanej a to dost. Nechtěl jsem nikam, ale když jsem ho viděl v baru, okamžitě mi srdce začalo bít jako splašené a já nevěděl co dělat. Celou dobu jsem ho sledoval, a když přišel k nám, měl jsem takovou chuť ho přes tu jeho malou prdelku plesknout.
Potom se ozval Heiwajiro a já zjistil, že jsou staří známí. No když jsem si ho stáhl na klín, nečekal jsem, že mě bude takhle provokovat. Vážně jsem měl chuť ho hned tam přefiknout. No a pak ten jeho hlas, když říkal to o těch kamarádech. Zněl tak smutně, že jsem se hned rozhodl, že ho chráním. Nevypadá to, že by teď proti našemu chození něco měl. Určitě ne tak, jako včera.
Chytnu ho jednou rukou za pas a druhou za jeho božský zadeček. Lísá se ke mně, jako by mě snad chtě sníst. Hezká představa. Od tohohle andělského stvoření bych se nechal sníst až nezdravě rád.
"Ehmn! Ehmn!" ozve se za námi odkašlání. "Co to děláš, brácha? Nechceš si to nechat na potom? A proč se tu vůbec ocucáváš s klukem Nezumiho?" ozve se znovu bráška. Kluka toho grázla?
"Není můj kluk!" zaječí Lex.
"A co teda je? Všichni u vás vědí, že si na tebe dělá nárok právě on, Nezumi. Víš, on byl dřív na naší škole. Znám ho moc dobře a on si lidi dokáže omotat kolem prstu, když chce. Vsadím se, že jsi do něj až po uši zamilovanej a z mého bratra si jen děláš hračku na hraní!" obviňuje ho.
"Není. To. Můj. Kluk!!!" odsekává po slovech a vypadá, jakoby se na brášku chystal vrhnout.
"Nelži!"
"Nelžu! Co ti dává právo mě takhle obviňovat?!" ječí na sebe.
"A jak to, že se s tebou baví jeho parta vždycky za tebou chodí o přestávkách na oběd?!" bráška zase všechno ví.
"Nejsem! Nebyl jsem! A nebudu jeho kluk!! Je to jen egomaniacký hovado co mi zakazuje úplně všechno a přitom na to ani nemá právo! Nenávidím ho! Nenávidím! Jak mě můžeš vůbec říct, že bych ho miloval?! Nenávidím ho! Slyšíš? Nenávidím!!" křičí na bratra jak smyslů zbavený. Přijdu k němu a obejmu ho.
"Ššš…klid. Já si nemyslím, že s ním něco máš." Uklidňuji ho. Třese se vztekem, ale když ucítím, že mou košili smáčí jeho slzy, mám chuť Nezumiho zabít.
"To bude dobrý. No ták." Zakloním mu hlavu a jemně ho políbím. Po chvíli přestane brečet, ale až poté, co mu s líbám všechny slzy co se mu kutálí po tvářích. Je tak roztomilý. Usměji se na něj. "V pořádku?"
"Jo a teď mě pusť." Zamumlá a zamračí se. Co jsem mu jako udělal?
Pustím ho a sleduji, jak se roztřeseně opře o zeď. Chci mu jít pomoct, ale nenechá mě.
"Jdi pryč! Prosím. Jdi pryč. On-on mě-on mě potrestá, jestli s tebou něco budu mít!" zadívá se na mě pohledem, který by obměkčil snad i samotného ďábla. Proboha zase má jinou náladu? Není to schizofrenik?
Vážně o tom zauvažuju. Zachmuřím se, začnu si mnout bradu a přitom se střídavě dívám na strop a na podlahu. Téměř se mi kouří z hlavy.
"Na co myslíš?" zeptá se opatrně a spolu s bráškou mě sledují podezřívavými pohledy.
"Hmn…hmn….hmnnnnnn……." začnu přemýšlet nahlas.
"Nedělej hmn hmn a vyklop to!" zavrčí na mě bráška.
"Hmnnnnnnnnnnn……." Protáhnu a bavím se jejich reakcemi. "Hmnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn……………" oba dva začnou rudnout vzteky.
"Ty!" ukáže na mě Lex.
"Kdo? Já?" nechápavě na sebe ukážu.
"Jo ty. Štveš mě." řekne to jako holý fakt. Jen tak, beze známky citu. Ta jeho náhlá nepřístupnost mě dost dráždí. Jak to, že je v jednu chvíli tak povolný, v příští je celý strachy bez sebe, když se k němu jen přiblížím a teď je zase nepřístupný a ledový, že i antarktida je proti němu poušť? Vážně je v pořádku?
Z mých úvah mě vyruší bratr, který se mezitím ke mně přiblížil a dal mi perdu do ramene.
"Aaauuu!! Za co to bylo?" zaúpím a podívám se na něj pohledem raněného psa.
"To snad nemůžu mlátit svého staršího bratra bez důvodu?" vyjede mu obočí nahoru. Jo tak bez důvodu. Usměji se. To si s ním ještě vyřídím. Mám prostředky, díky nimž týden nevztane z postele. Tím prostředkem není nikdo jiný, než Heiwajiro. Moc rád si na něm smlsne.
"Na co myslíš?" dívá se na mě podezřívavě, očekávající jakýkoliv podezřelý pohyb.
"Ále na nic." Zářivě se na něj usměji a odkráčím do své nové třídy. Jen slyším pomalu se vzdalující nadávky na mou maličkost.
Lex
Nemůžu ten incident dostat z hlavy. Na tu malou chvíli, kdy jsem byl přitisknut ke zdi a spoután rty Ryua jsem zapomněl na ten hrozivý temný stín Nezumiho, který se za mnou táhne, kam se hnu. Ta neustálá hrozba trestu. Jen doufám, že mé "dostaveníčko" s Ryuem nikdo neviděl, protože to bych byl přinejlepším smazán z povrchu zemského.
O přestávce ke mně zase dojde Lenny s tím, že prý Nezumi bude chybět ještě týden a on mě má hlídat. Začne vyjmenovávat, co všechno můžu a co všechno ne a já mu to odkývu, i když absolutně netuším co říkal. Podle toho jak se tvářil, to nevypadá, že by o mě a Ryovi věděl. Jen
co dokecá, otočí se a mě nechá svému osudu.
"Proč se s nima vůbec bavíš?" Dosedne vedle mě ten otrava, který si říká bratr Ryua.
"Jak se vůbec jmenuješ?" vypálím na něho. Nehodlám se bavit s někým, jehož jméno neznám. A navíc, proč se vůbec zajímá??
"Jake. A proč se s nima teda taháš?" dá si na mou lavici svoje věci.
"Co to děláš?" nechápavě poukazuju na jeho chystání se na hodinu. Proč to dělá tady?
"Sedám si k tobě? Jsi jedinej koho tu aspoň trochu znám, tedy kromě Nezumiho, vedle kterého bych si nesedl ani za milion."
"Tak si nesedej!" prsknu na něj. Za kamarády taky trestá! Proč mě kruci prostě namůžou nechat na pokoji?
"A proč?"
On se prostě nehodlá vzdát!
"Proto!" odbydu ho. Nebudu mu přeci říkat, co všechno mi udělá, až tohle zjistí ne?
Vyjdu ze třídy a razím si cestu na záchody. Jen co vejdu, k zemi mě srazí facka. Rukou se chytnu za hořící tvář a podívám se nahoru, kde se nade mnou tyčí Lenny jako bůh posty.
"Nemysli si, že Nezumi neví o tom, co se stalo na chodbě. A tohle je teprve začátek." Zasyčí mi do obličeje, vrazí mi ještě jednu facku a bez ohlédnutí odejde.
On to ví. Ví, co stalo. Ví, že mám něco s Ryuem. Pomyslím si zděšeně, opřu se zády o stěnu a skrčím kolena, které obejmu rukama. On to ví. On to ví! A bude následovat trest. Krutý trest.
Rozvzlykám se a uplakanou tvář schovám do dlaní.
Neslyším, jak zvoní, ani tiché otevření dveří. Probere mě, až když mě někdo začne třást ramenem.
"Lexi. Lexi! No tak podívej se na mě." snaží se mi někdo domluvit. Jen zvednu hlavu a dívám se do těch nejkrásnějších očí, jaké jsem kdy viděl a jejichž majitel je zdrojem mých problémů.
"C-co?" vykoktám a podívám se na něj.
"Co se ti stalo? Udělali ti něco?" Všimne si mým červených pomalu natékajících tváří.
"N-nic." Zakroutím hlavou. "P-polib m-mě." nevím co mě to napadlo. Díky tomuhle to bude ještě horší.
"Cože?" nechápe. "Ty chceš abych tě políbil? Vždyť ses tu právě zhroutil!"
Natáhnu se k němu a spojím naše rty v dlouhém polibku. "Mlč a dělej." Zašeptám, než ho znovu políbím.
Během chvilky se už naše jazyky proplétají a třou o sebe v divokém tanci a jeho ruce mám úplně všude.
Proč tohle dělám? Vždyť si to jen zhoršuju. Ovšem tahle myšlenka se mi z hlavy vykouří hned poté, co mi rukou vjede pod kalhoty. Zavzdychám a v tu chvíli tam vtrhne Jake.
"Proč nás musíš vždycky vyrušit v tom nejlepším?" zavrčí na něj Ryu a vypadá, že se na něj každou chvíli vrhne a rozsápe ho.
"No já--poslal mě učitel." Hájí se a couvá zpět ke dveřím.
"Učitel?" nechápe.
"Jo učitel. Víš, je už deset minut po začátku hodiny a vy na to už zase hodláte skočit hned a tady. Nemůžete si to nechat až na potom? Klidně na to hupsněte hned v parku, to mi je jedno, ale proč to kruci musíte dělat ve škole? To vás to nějak vzrušuje nebo co? Jste školofilové!"
"Školofilové? Na tos přišel kde?" vybuchnu smíchy. "Ale je pravda, že bychom se měli vrátit." Usměji se a začnu se zvedat. Na chodbě, kde se máme rozdělit, přece jen je o tři třídy výš, mě Ryu přitáhne k sobě a políbí mě.
"Chutnáš po malinách." Usměje se na mě.
"Nenávidím maliny." Odfrku si.
"Miluju maliny." Políbí mě ještě jednou.
Tímhle incidentem začal ten nejkrásnější týden v mém životě. Na každém kroku mě pronásledoval Ryu, a i když jsem na něj jen nadával, každá hádka skončila přinejmenším polibkem. Nikdo nás neotravoval ani nenapomínal a já byl opravdu nejšťastnější na světě. Ovšem mé štěstí nemělo trvat věčně.
Po týdnu do školy přišel Nezumi. Jen co jsem ho uviděl stát před školou, zastavil jsem se a chtěl odejít, když se mi kolem pasu omotali mě už tak moc známé paže a Ryu mě políbil na krk.
Tak teď to doslova p**ral. Když uvidím Nezumiho výraz, chce se mi utéct. A to někam hodně daleko. Nejblíže do nějaké cizí galaxie, vzdálené od nás několik miliard světelných let.
Ten výraz sliboval pomstu. A trest. Velmi, ale velmi krutý trest. Roztřesu se a vytrhnu se Ryuovi z náručí.
"Co se děje?" nechápe, ale když si všimne Nezumiho, který nás propaluje nenávistným pohledem, ihned zmlkne. Přijde ke mně a obejme mě. "Nikomu tě nedám, jasné?" zašeptá a podívá se mi do očí. Pomalu přikývnu a on mě políbí. Je to spíš jen pusa, která mi má vyjádřit jeho podporu.
Nezumi se mě celý den ani jednou nepokusí najít, nebo kontaktovat. Vždy jen zaregistruji nenávistné pohledy, které pomalu ale jistě začínám ignorovat.
Končíme dřív než Ryu a tak jsem se rozhodl, že na něj počkám před školou. Jenže chyba lávky. Jen co všichni zmizí a před školou jsem už jen já, objeví se Nezumi.
Surově mě chytne za paži a začne mě táhnout někam pryč. Snažím se mu vykroutit, ale marně. Je na mě příliš silný.
"Být tebou, nemelu sebou a jdu v klidu a dobrovolně. Nechceš přece, aby se něco stalo tvému milovanému Ryuovi, nebo jeho malému bráškovi?" zeptá se tak, až mi vstávají chlupy na krku.
Jen přikývnu a nechám se, teď už bez řečí či vzdoru, dovést před velký, ale opravdu velký dům.
Zavede mě dovnitř a ještě v botách a oblečení mě táhne někam dolů. Vejdeme do malé místnůstky, ze které vedou jen jedny dveře. Po zádech mi začne stékat ledový pot a já mám ještě větší chuť utéct.
Za těmi dveřmi je něco zlého. Je tam něco, na co jen tak nezapomenu. S děsem hledím na bitné dveře pobité kovovými pásy. Ať ten kdo je uvnitř řve jakkoliv, venku ho nikdo, ale opravdu nikdo neuslyší.
"Vysvleč se do naha!" přikáže mi.
"To si děláš srandu? Já se nebudu svlíkat!" zaječím na něho, ale je to jen má hrdost, která mě drží nad vodou.
Na tvář mi dopadne taková facka, že se mi rozkývou všechny zuby. Vyplivnu sliny smíchané s krví a s nenávistí se na něj podívám. Co si o sobě myslí? Vstanu a svléknu se.
Okamžitě mě chytne za hubenou paži. Bez potíží ji může sevřít celou do dlaně. Dotáhne mě před dveře a následně mě hodí do místnosti. Rozhlédnu se a zděsím se.
Uprostřed místnosti ozářené svíčkami visí ve vzduchu postroj a všude kolem na různých stolečcích nebo poličkách erotické pomůcky, bičíky, nože, roubíky a hromada věcí, které nevím kam zařadit, ovšem nejsem tak blbý, abych neuhodl, k čemu slouží.
Snad to nehodlá použít na mě?! Otočím se na něj, ale jeho úchylný, pomstychtivý úsměv mě jen utvrdí v tom, že to na mě OPRAVDU použít hodlá. Podívám se zpět do místnosti a zas na něj.
Zběsile začnu kroutit hlavou a do očí mi vhrknou slzy.
"Ale ano. Ano ano ano. Příště si dobře rozmyslíš, jestli budeš zlobit, nebo ne." Zavrčí a s šíleným úsměvem se ke mně začne přibližovat.
Tohle bude bolet. Hodně bolet…
Ryu
Myslel jsem, že na mě bude čekat po škole, ale nebyl tam. Posmutním a jen doufám, že za jeho nepřítomnost nemůže Nezumi. Povzdychnu si a vydám se domů.
Doma křiknu na pozdrav, ovšem místo odpovědi se k mému sluchu dostanou vzdechy dvou lidí, užívající si svou tělesnou blízkost. A oni si to nemohou nechat na později? Proletí mi hlavou. Aspoň ať to dělaj, když nejsem doma.
Jen hodím tašku do svého pokoje a vydám se k Lexovi domů. Zazvoním na jejich soukromý zvonek a přijde mi otevřít jeho táta. Má na sobě jen spodky a rozmazané líčení, takže vypadá, jako nějaký abstraktní obraz, nebo ten klaun z Batmana.
Tak nějak odhaduji, že kdokoliv jiný by se ho zděsil s tím, že je to přinejlepším úchylák. No, vážně tak vypadal.
"Je doma Lex?" zeptám se.
"Není. A kdo jsi, že se ptáš?" sjede mě přísným pohledem.
"Jsem Ryu." Představím se a podám mu ruku.
"Jo tak ty jsi ten drak, o kterém Lex pořád mluví?" usměje se a opětuje mi stisk.
"On o mně mluví? A co říká?" chci to vědět!
"Nebuď zvědavej, budeš brzo starej." Odbyde mě. "Nechceš jít dál a počkat na něj?" zeptá se.
Zavrtím hlavou a rozloučím se. Po cestě domů přemýšlím, kde asi je. Má někoho jinýho? To by bylo nanejvýš zlé…
Celý zbytek dne o tom přemýšlím a nedá mi to spát. Příští den se ho pokusím ve škole odchytout, ale celý den se mi vyhýbá a stejně tak to jde i další dva dny.
----------
Jdu zrovna chodbou, když uvidím, jak jde proti mně. Okamžitě ho chytnu za ruku a dotáhnu ho na záchody, kde ho zatáhnu do jedné z kabinek. Začnu z něj strhávat oblečení. Moc dobře jsem si všimnul, že dost pajdá a snaží se skrýt zranění po celém těle. Jen co se mi naskytne pohled na jeho zramovaný hrudník, mám chuť vraždit. Jak mu to mohli udělat? Sundám mu i kalhoty a nohy jsou také celé poseté šrámy, podlitinami a místy je i pořezaný.
"Kdo?" zeptám se temně. Lex se rozvzlyká a sjede podél zdi na zem, kde se skrčí do klubíčka. Mezi soustavnými vzlyky zaslechnu Nezumiho jméno.
"Znásilnil tě?" zeptám se přímo. Nemám čas si tu jen tak povídat. Přikývne a ještě víc se rozvzlyká. Okamžitě vytočím policii a ta tu prý bude do deseti minut.
Lexe obleču a vezmu ho do náruče. Jakž takž se uklidní a já se vydám prázdnou chodbou. Zrovna je hodina a jako na potvoru, potkáme Nezumiho.
No pro mě je to akorát štěstí. Můžu mu dát lekci dřív, než přijede policie, ale pro něj to vypadá bledě. Přece jen už se mnou zkušenosti má a nejednou skončil na jipce. Díky bohu za mé kontakty. Když jsme se přestěhovali, rozhodl jsem se, že se změním a z rváče se stal "ochránce".
Lexe posadím na parapet a vydám se k Nezumimu, který jak mě zmerčí, snaží se utéct. Bohužel pro něj, jsem už u něj a jednou dobře mířenou ranou ho srážím k zemi.
Mám chuť z něj vymlátit duši, ale v mysli mám pořád obrázek Lexe, jak tam sedí a snaží se potlačit vzlyky. Plivnu na něj a jdu zpátky v mému Lexovi.
Lex
Vidím, jak se Nezumi kácí k zemi, Ryu na něj plivne a pak se vydá ke mně. Nezumi se mezitím snaží vstát.
"P-pozor!" vykviknu, protože se na něj Nezumi vrhne s nožem, který měl celu dobu v kapse.
Ovšem vím, že Ryu už nemůže včas zareagovat a tak jen zavřu oči, abych se na to nemusel dívat a rozvzlykám se nahlas.
Nemůžu přestat, dokud mě neobejmou čísi paže. Snažím se je odstrčit. S jistotou vím, že nejsou toho, koho bych si přál.
"Pusť." Vydám ze sebe mezi vzlyky.
"No tak. Už bude dobře. Nikomu tě nedám…Pamatuješ?" uslyším milovaný hlas. On je naživu! On žije! Nevěřícně se na něj usměji a šťastně se stulím v jeho náručí.
Za jeho zády zaregistruji pohyb a tak zaměřím svou pozornost na dění za ním. Policie právě zatýká Nezumiho a někam ho odvádí.
"Miluji tě." Uslyším šepot u mého ucha.
Já tebe taky. Pomyslím si. A jednou ti to řeknu.
***
(Widlicka, 24. 1. 2014 11:20)