U Mušketýrek

„Nechápej mě špatně prosím, jen tím chci říct, že tohle nemá budoucnost. Oba dva jsme z úplně jiných světů. Z jiné společnosti. Nepovolili by to."

„Ale jsme v jednadvacátém století, nemůžou nám přikazovat, co dělat!“ snaží se ho přesvědčit blonďák.

„Bohužel můžou,“ zadupe jeho naděje červenovlasý muž.

„Ale proč? Jak to? Nenechám si mluvit do mého života! Můžeš odejít a nechat to na tvém bratrovi!“ upře na něj velké, tmavé oči plné zoufalé snahy najít nějaké řešení.

„Nemůžu...“ uhne pohledem.

„… Nemůžeš, nebo nechceš?“ dojde blonďákovi.

Mlčí.

„To mě tak málo miluješ?“ zašeptá zoufale.

„Miluji tě! Víc než svůj život!“ snaží se bránit již dávno prázdný cit.

„Ale neopustíš kvůli mně své bohatství. Nezačneš kvůli mně normálně žít, pracovat,“ shrne to blonďatý mladík dutě.

„To po mě nemůžeš chtít...“ zašeptá zlomeně.

„A co když chci?“

„Budeme se muset rozejít.“

Tahle slova ho ranila. Tolik si od tohoto vztahu sliboval. Věřil, že on se je jiný, že by se svého života v luxusu dokázal vzdát. Ovšem přišlo jen trpké zklamání.

„Dobře. Takže je konec...“ se skloněnou hlavou se od něj otočí a bez pohledu na člověka, který mu způsobil tolik bolesti odchází. Stále ovšem doufá, že ho zastaví, že uslyší tolik chtěná slova. Nestalo se. Nechal ho jít.