U Mušketýrek

Lynche

„Ale tati! Proč nemůžu jít ven?!“ bezmocně rozhodím rukama. Proč mě nechce nikam pustit?

„Protože tam venku je to moc nebezpečné! Pochop to! Bojím se o tebe! Stačilo, že zabili tvoji sestru!“ zaječí a z očí mu lítají blesky. Zase vytahuje sestru, mohl by si už najít něco jiného.

„Ale já tu nechci být celý život zavřený!“ bráním se dál.

„Nejsi připravený! Nejsi dost silný! Nikdy nebudeš,“ řekne to jako fakt. Bodne mě u srdce. Copak mi vůbec nevěří?

„Copak mi ani trochu nevěříš?“ zašeptám se slzami v očích.

„Je ti teprve patnáct!“ zaječí znovu. Proč furt řve?

„No právě! Je mi patnáct a ještě jsem nikdy v životě nebyl mimo tohle údolí!“ ohradím se. Chci pryč! Chci poznat svět a lidi venku! Nevěřím, že jsou všichni taj zlí, jak mi tu vykládá.

„Možná později. Možná,“ zdůrazní poslední slovo.

„Hm!“ uraženě se od něj otočím.

„Nebuď uražený, je to pro tvoje dobro, abys věděl. Teď jdu dělat svou práci a vrátím se až někdy večer, takže prosím tě udělej večeři, dobrá?“ podívá se na mě stylem ‚odmítneš a zemřeš‘. Jen kývnu. „Neslyšel jsem.“

„Dobrá,“ zavrčím. Jsem na něj naštvaný. A to hodně. S klidem si sesbírá své věci, obleče se, vezme si do ruky jablko a vyrazí ven. Jen ještě zaslechnu strohé „Zatím,“ než se spustí na kladce dolů z věže.

Sleduji ho, než mi zmizí z pohledu v jeskyni, kterou se dá dojít ven z tohohle údolí. Dnes to udělám. Uteču. Poprvé za celý svůj dosavadní život. Nechci už tu být dál zavřený jak v kleci a o životě tam venku si nechat jen zdát. Ne. Dnes je veliký den a já toho využiji. Cítím v kostech, že to mám udělat. Nebojím se, že bych to nestihl domů před návratem otce, vždyť jsem přece medium, ne? Ucítím, kdy mám jít domů.

Rychle se jdu převléct a za pásek kalhot si dám dvě zahnuté dýky, které jsem dostal k patnáctinám, prý abych se měl čím bránit, kdyby nás našli. Na hlavu si dám klobouk a roztřesenými kroky se vydám k oknu s kladkou. Pevně sevřu provaz, až mi zbělí klouby a s divoce bušícím srdcem hledím dolů. Proč? Kolikrát jsem se už přece svezl dolů? Ale teď utíkám. Poprvé za celou věčnost uvidím svět tam venku. Jen jeden krok a už není cesty zpět. Udělám ho. Jedu dolů a mám problém polknout. Čím víc se přibližuji k zemi, tím větší mám pocit, že se rozskočím. Ale není to tak špatný pocit. Tohle musí být ten adrenalin, o kterém jsem tolik četl.

Tak jsem na zemi. Teď ještě projít jeskyní a jsem venku. Prkenně se rozejdu tím směrem, ale má pomalá nejistá chůze se během chvíle změní na šílený běh. Rychlostí blesku proběhnu jeskyní a ocitnu se v hustém lese. Teď už opravdu není cesty zpět. Odhodlaně se usměji. Tohle je veliký den.

O tři roky později:

Lynche

Otec o mých útěcích stále neví. Za ty tři roky, kdy jsem mimo věž strávil i týden, jsem se toho hodně naučil. V něčem měl otec pravdu, jsou zlí lidé. Ale nejsou to všichni. Je mnoho poctivých, milých lidí, kteří určitě nejsou splozenci pekla, jak je popisuje. Tam venku je to krásné, tak jiné, vzrušující! Mnohokrát jsem se účastnil různých přepadení a nejednou jsem byl tou obětí já. Holt šestý smysl není vždy spolehlivý. Snad jen v otcově případě je.

V královském městě je zase mnoho jiných věcí, o kterých jsem si do té doby mohl jen nechat zdát. Pěšky by cesta tam trvala celý den, ale když jsem si vzala jednoho z koní ze stáda, které žije v našem údolí, byl jsem tam za pár hodin.

Zrovna jsem v krčmě pro všechny vyvržence a zločince v okolí a zpívám jim, již trošku podnapilý, když ucítím známé šimrání v oblasti žaludku a v mysli se mi objeví královští vojáci a všichni chlapi odsud. Máme půl hodiny na vyklizení tohoto místa.

„Hej! Míří sem královští vojáci na kontrolu! Za půl hodiny by tu měli být! Všichni na koho je vypsán zatykač nebo odměna ať rychle vypadnou!“ zařvu do všudypřítomného halasu. Malým kouzlem si přitom zvýším hlasitost.

„Cože?“ zeptá se Nelson, mohutný muž s hákem a dřevěnou nohou. „Právě jsem to viděl. Měli byste si pospíšit,“ vysvětluji.

„Tady mladej je očividně medium, hoši!“ vykřikne krčmář a pár lidí obdivně zapíská.

„To se dneska už jen tak nevidí,“ přidá se další a mě už dochází trpělivost.

„Dobře, ale moli byste už konečně zvednout ty vaše velevážené zadky a vypadnout?“ zavrčím a pár chlapů to rozesměje. Ale zabere to a všichni zákonem stíhaní se začnou zvedat.

„Už jen dvacet minut,“ oznámím suše. „A Stene, mohl bych tu dnes přespat?“ otočím se na krčmáře.

„Jistě, pak ale pomůžeš Marii s nádobím v kuchyni a Anně tu uklidit,“ diktuje si podmínky. Usměji se a kývnu. Vždycky je to tak. Když tu chci přespat, místo placení jim nějak vypomůžu. „A zítra upečeš ty tvoje sušenky, Marie je zbožňuje a má zítra narozeniny,“ dodá. „Tak narozeniny? To si na nich dám zvlášť záležet,“ zářivě se usměji a sednu si k barovému pultu.

„Tak co, stále nikdo na obzoru?“ zeptá se Anna, která ke mně přisune další pivo.

„Stále nikdo. Všichni jsou moc velcí tupci,“ odfrknu si. ví, že jsem na stejné pohlaví. Tady se to nějak neřeší. Když není po ruce žena, jde se s mužem, takže když je někdo výhradně na kluky, není to problém.

„To je škoda,“ povzdychne si. „Někdo se určitě najde,“ usměje se na mě.

„Hm… jenže ještě než se najde, tak na to budu muset skočit s prvním chlapem, který o mě projeví nějaký zájem!“ zaskučím, což ji rozesměje.

„Mladý pán je nám nějak nadržený,“ směje se mi škodolibě dál. Tak co mám dělat? Nehodlám spát s těmi tady, i když mi to několik z nich nabízelo. Jsem možná naivní, ale stále čekám na tu pravou lásku.

„Nezbyl tu ještě někdo pod zatykačem? Máte už jen necelých deset minut!“ houknu za sebe a slyším, jak se pár chlapů ještě zvedlo. Rozhlédnu se kolem sebe a nijak mě nepřekvapí, že tu zbyla ani ne třetina původního počtu lidí. V jednom koutu sedí nějaké ženy v temně fialových hábitech, o stůl dál parta mladíků, kteří sem přišli něco oslavovat, pak u jednoho stolu sedí tajemný muž s kápí přes obličej a jídlem před sebou. Ještě je tu pár chlapů na baru, kteří si dávají jednoho panáka za druhým a v opačném rohu, než sedí ženy, se rozvaluje vysoký muž a k němu se tisknou dvě polonahé dívky. Něco jim pošeptá a ony se chvíli na to rozchichotají. Nikdo jiný, snad kromě psa pod stolem, tu už není.

„No, moc lidí tu nezbylo,“ zhodnotí to Sten a já se ušklíbnu.

„A divíš se? Tvůj podnik je vyhlášený po celým kraji!“

„Doufám, že jen v dobrým!“ rozesměje se svým medvědím smíchem.

„No… to se zrovna říct nedá, ale co na tom,“ zasmějI se společně s ním. V tom se rozletí dveře a v nich stane kapitán.

„Kontrola!“ zařve na celou hospodu. Vejde a za ním se dovnitř nahrne snad celá armáda. Všichni v místnosti se za hlukem se zájmem, případně nezájmem, podívají.

 „Očividně nikdo podezřelý, aspoň ne na první pohled,“ řekne poté, co se rozhlédne. To si dělá srandu? Já bych si teda okamžitě všiml toho muže v kápi. Ale… možná je čaroděj? A použil matoucí kouzlo? Nejspíš. Nebo ho znají.

„Hej ty chlapče! Kolik ti je, že už piješ?“ otočí se na mě.

„Osmnáct pane!“ zasalutuji a přiopile se usměji.

„A nechceš mi dnes v noci dělat společnost?“ zavrní a přijde blíž. Kruci, co teď mám dělat? Nemůžu ho jen tak odmítnout! Zoufale pohlédnu na Annu-

„Bohužel pane, to je můj milý a já se nerada dělím,“ sladce se na něj usměje a obtočí ruce kolem mého pasu. Vtisknu jí polibek do vlasů a tiše jí šeptám poděkování.

„Och, to je nemilé,“ řekne jen. Dneska se zamknu a zabarikáduji, pomyslím si poté, co po mě hodí chtivý pohled. „Krčmáři! Jídlo pro nás všechny, jsme hladoví jak vlci!“ poručí si a všichni se posedaj k prázdným stolům.

„Hned to bude pane,“ úslužně se ukloní Sten a jen co je k němu zády, ukáže gestem, co si o něm myslí. Nesnáší královské vojáky. „Marie! Jídlo pro pány vojáky! Přednostně!“ zakřičí do kuchyně odkud se jen ozve tlumení lamentování. Marie je nenávidí snad ještě víc než on, ale pro Stena by udělala první poslední, takže to jídlo neotráví.

Celý večer pak Anna obsluhuje tuhle nevítanou společnost a musí snášet oplzlé narážky vojáků a občasné alkoholem posilněné plácnutí přes její kypré pozadí. Asi po dvou hodinách se vytratím nahoru na doporučení Stena, neboť by vážně nebylo moudré zůstávat zde déle než kapitán. Pečlivě za sebou zamknu hostinský pokoj, kdyby si někdo náhodou spletl pokoj a s vděčným zaskučením padnu do postele. Během chvíle už nevím os větě a neprobudí mě ani hlasité rány do dveří a nadávky v cizím jazyce.