U Mušketýrek

„No už jsem se bál, že se na nás vykašleš,“ mrkne na mě provokativně táta.

„No dovol, přece bych se neulil z tak záživné činnosti, jako je vybalování kufrů,“ ironicky se ušklíbnu a hrabu se z auta. Celou dobu házím pohledy po tom sexy klukovi odvedle.

„Tak jde se na to,“ zamne si ruce máma a popadne ty nejtěžší kufry, co uvidí.

„Ale Miro! Co si myslíš, že děláš? Chceš se strhat?!“ okamžitě zasáhne táta a vezme jí je z ruky. Máma se jen uraženě otočí a vezme další co nejtěžší tašky, ale ty jí pro změnu vezmu já a vypláznu na ni jazyk.

„Vy mě ani nenecháte nic vzít!“ brání se, seč může, ale stejně je jí to prd platný.

„Ale necháme, jen neber ty nejtěžší, jsi přece těhotná!“ nedá se táta.

„Jsem teprve ve druhém měsíci! A nenosím ty nejtěžší! Beru ty, co mi přijdou pod ruku.“ Zkouší to dál.

„Jo, a proto jsi předtím vyházela celý kufr?“ zeptá se ironicky a já se rozesměji, když uvidím její výraz. Chvilku je ještě pobaveně pozoruji, jak se dohadují, než začnu nosit věci. Stále pohledem sleduji kluka, co mezitím začal se sluchátky na uších sekat před domem trávu. Nevypadá to, že by si nás všiml. Pořád ho okukuji, když se zničehonic otočí a jeho pohled se zabodne do mého. Leknutím si na nohu pustím mámin kufr a začnu poskakovat po té zdravé. Z úst se mi řinou dost neslušné nadávky, ale nehledím toho a dál si skáču a mnu si nohu.  Z vedlejšího trávníku se ozve krásný smích lahodící mým uším. Vrhnu po něm vraždící pohled a to ho rozesměje ještě víc.

„Co to tam vyvádíš Kaze?“ zeptá se nechápavě táta, zatímco máma se jen pobaveně kouká na mě a na pana božského. Mám to ale štěstí na sousedy. Ve městě nebyli žádní hezcí kluci, aspoň ne žádní s normální povahou, jenom samí frajírci, co si o sobě mysleli kdoví co. Taky jsem se několikrát pěkně spálil, než jsem pochopil, že tam asi nenajdu lásku, jakou jsem si vysnil.

Bolest konečně ustupuje a já se opatrně postavím na zraněnou nohu. Zkusím na ni šlápnout a zjišťuji, že to není až tak strašné, jak se zdálo. Vezmu znovu kufr, hodím další zabijácký pohled na sexy souseda a lehce pajdající odpochoduji do domu. Když se vrátím, zjistím, že tam už zbývají jenom dvě tašky, které vzala máma a odnáší je dovnitř. Nejsou nijak těžké, tak jí je nechám. Stejně by mi je zase vzala zpět.

Táta se mezitím stačil seznámit se sousedem, který se začne pochichtávat, jen co mě uvidí.

„Nevím co je tu k smíchu,“ odfrknu si uraženě.

„Ale nic. Samozřejmě že nic,“ dusí v sobě smích a táta se to ani nesnaží zakrýt.

„Mě to až tak vtipný nepřišlo,“ stále hraji uraženýho.

„Oukej oukej synu,“ směje se otec dál. „Tak rád jsem tě poznal Reyi, ale jsme po cestě unaveni, takže si jdeme dát krásný kafíčko a nějaký ten relax. Ještě stejně musím e aspoň trochu vybalit, takže toho ještě máme dost před sebou dneska,“ loučí se a mě odtáhne sebou.

„Uvidíme se ve škole Kaze!“ zamává mi ještě pan sexy soused.

„Jak to, že on může znát mé jméno a já jeho ne?!“ vztekám se a pochoduji domů, kde chvíli trvá, než najdu kuchyň, protože jsem se samozřejmě odmítl držet táty a vyrazil na vlastní pěst. Jen co ji konečně najdu a sednu si k novému stolu, kde už na mě čeká moje oblíbené capuchino, ozve se máma.

„Víš Kaze, musíme si promluvit,“ podívá se na mě vážně. „Jenom my dva, zlato,“ otočí se na tátu.

„A proč tu nemůžu být taky?“ ohradí se.

„Je to intimní a je lepší, když se to řeší mezi dvěma očima,“ odsekne máma a pošle ho pryč.

„Tak já nám jdu zatím vybalit lásko,“ mrkne na ni s úsměvem a máma mu vlepí pusu. Je krásné, že se takhle milují i po tolika letech manželství. Moji spolužáci si často stěžovali, že se jejich rodiče hádají, ale u nás snad hádky a ni nejsou. Aspoň ne ty, které jsou myšleny vážně. Jen co se za tátou zavřou dveře, máma si sedne ke stolu a zadívá se mi do očí.

„Zlato, potřebujeme si promluvit,“ začne.

„To už jsi říkala,“ nervózně se zasměju. Proč má tak vážný tón?

„Víš… už jsme si všimli, že jsi… zvláštní. No, že se nezajímáš o dívky. Dnešní incident mi jen potvrdil, že jsi na kluky, neboť jsi z toho sexouše byl totálně udělanej,“ zasměje se máma. Sexouše?! Jak to proboha mluví! A jakto, že ví o mé orientaci? „Chtěla bych ti říct, že my proti tomu nic nemáme, tudíž si klidně někoho přiveď,“ usměje se.

„V-vám to nevadí?“ divím se.

„Ne, sama jsem na oboje,“ hodí po mě zářivým úsměvem. „Moje první láska… byla to holka… asi by ses nikdy nenarodil, kdyby neumřela… bála jsem se pak vztahu, ale tvůj táta mě z toho strachu vyléčil,“ smutně se usmála. „Navždy bude mít v mém srdci své místo. Víš, byla to tvoje teta. Starší sestra taťky,“ usměje se a snaží se zahnat slzy. „I po těch letech to stále bolí. Ale miluji je oba dva. Jsou to moje osudové lásky.“ Chvíli jen tak smutně a přitom šťastně hledí do stolu, než se odhodlá pokračovat. „Ale to jsme odbočili. Víš, kdykoliv budeš mít sex s klukem, používej kondom, jasné? Bez kondomu nikdy! Ať už mu věříš nebo ne. Větrný lid má jednu velkou zvláštnost. Dá se říci, že je to i prokletí. Otěhotnět mohou jak ženy, tak muži,“ na chvíli se odmlčí.

„Otěhotnět muži?!“ vyjeknu. „A jak jako rodí?“ zděsím se.

„Jako ženy,“ pokrčí rameny máma.

„To jako… tam spodem? Ale vždyť my nemáme to co ženský,“ nechápu.

„Těhotenství a rození dětí je u větrného lidu jiné než u normálních lidí. Některé rasy jsou prostě odlišné a větrný lid patří k extrémům. Těhotenství probíhá následovně,“ znovu se odmlčí, aby si upořádala myšlenky. „Když žena otěhotní, nebo muž samozřejmě, tak asi tak do třetího měsíce je normálně v lidské podobě, ale poté se musejí až do porodu proměnit na vánek. Celých zbylých šest měsíců plus porod musejí být ve své větrné podobě. Nevím proč, ale když jsi v lidské, máš neuvěřitelné bolesti a nedokážeš přežít. Porod netuším, jak probíhá, ale říká se, že se prostě z nového vánku zrodí další, menší. Matka či otec to prostě cítí, že se z nich tvoří nová bytost. Jen co se žena či muž znovu zhmotní, dítě se zhmotní spolu s ním a až do určitého věku se nemůže proměnit ve vánek. To dítě myslím,“ vypadá, že ještě přemýšlí, jestli na něco nezapomněla.

„To jako, že… já můžu otěhotnět?!“ nevěřím vlastním uším. Jak to? „A jak to, že nevíš, jak to probíhá, když jsi z větrného lidu?“ zeptám se ještě. Vždyť si musela projít tím samým, ne?

„No… čas od času se rodí jedinci, kteří jsou slabí. Jsou podobní křížencům mezi větrem a vlkem. Nedokáží se proměnit na vánek a nemají takovou sílu jako ostatní. K těmto jedincům patřím i já, takže jsem měla normální těhotenství. Stejné jako člověk nebo vlk,“ pokrčí rameny.

„A jak je to u kříženců? Může napůl vlk přežívat ve větrné podobě? Nebo v lidské?“ ptám se dál.

„Tam to už záleží na tom, kdo je matka, popřípadě u větru, kdo je otec,“ začne si na prst namotávat pramen jejích krásných blonďatých vlasů.

„Aha… takže já můžu být těhotnej… když nebudu používat kondomy. Ale jak? Vždyť tam nemám nic, co by umožňovalo mít dítě!“ snažím se ji stále přesvědčit o opaku.

„Tady nezáleží na tom, zda tam něco máš nebo ne… větrné děti se nerodí normální cestou. Kromě tedy výjimek jako jsem já, pak se děti rodí jako normálním lidem,“

„Aha,“ nedokážu ze sebe dostat jediné slovo. Jak je to krucinál možné? Vždyť jsem chlap! Nemůžu otěhotnět! I když… ani bych se nedivil, kdyby tu bylo ještě něco, co nevím ohledně mého lidu.

„Takže… o tomhle jsem s tebou chtěla mluvit. Kdyby ses chtěl na cokoliv zeptat, klidně přijď,“ usměje se na mě a zvedne se od stolu. „Jdu se podívat, jak to tomu mému troubovi jde,“ zasměje se zvonivým smíchem a lehkým krokem odkráčí z kuchyně, kde mě zanechá sedět zmateného u stolu s hlavou plných nových informací, které mi na klidu moc nepřidali.

Najednou mi to dojde. Jak to, že nejsem těhotný, když jsem už sex měl a párkrát i bez kondomu? Možná to u kluků je až od určitého věku? A nebo… mohou otěhotnět jenom s vlky?

Celý den mi to vrtá v hlavě, ale nakonec se na to vykašlu a začnu se soustředit na vybalování svých věcí. Stěhováci sem dorazili už před námi a tak už jen rozmísťujeme nábytek a vybalujeme své věci. Zabere nám to celý zbytek dne a tak večer jen mamka něco uvaří a já hned zapadnu do své nové postele, kde ihned usnu.

Ráno mě vzbudí budík svým otravným hlasitým drnčením. Natáhnu se po něm, ale k mému zděšení jsem měl večer asi malé osvícení a v záchvatu geniálnosti jsem dal tu věc na druhou stranu pokoje, abych musel vstát, až ho půjdu vypnout. No nic, kašlu na něj. Znovu se zachumlám do peřiny a zkusím se před tím zvukem schovat pod polštář, ale ani tohle nepomáhá. Po chvíli s útrpným zaječením, že už jdu, vylezu z postele a doplazím se k tomu ďábelskému stvoření, které nese to slavné jméno, Budík.