U Mušketýrek

„Už tam budem?“ zeptám se netrpělivě. Vážně mě nebaví sedět v autě a jen koukat se koukat na míhající se krajinu.

„Ještě dvě hodiny,“ řekne už dost frustrovaně mamka. „A neptej se každých pět minut! Jedeme teprve tři hodiny a ty děláš, jako bys tu seděl celý den. Taky můžeš jít pěšky!“ dodá.

„Já klidně pěšky půjdu!“ ohradím se, ale zas a znova se setkám s negativní reakcí. „Letěl bych! Bylo by to rychlejší a nedřevěněl by mi zadek! Mohli byste se ještě někde stavit a já bych se mohl pořádně proletět po okolí a pak bychom si dali sraz u našeho nového domu! No tak prosím!“ žadoním a dělám na ni psí oči. Táta se jen ušklíbne.

„Tak ještě chvíli počkej a pak až budem blíž, můžeš letět,“ rezignuje a unaveně se usměje.

 „Děkuju mami! Si zlato!“ široce se na ni usměju a v duchu zvedám ruku s vítězně zatnutou pěstí. Jedeme ještě asi tak hodinu, než táta zastaví na přestávku. Vylezeme z auta a protáhneme se. „Už můžu jít?“ zeptám se jich prosebně a dívám se z jednoho na druhého. Táta jen vytáhne mapu a podá mi ji.

„Tak hochu, tady máš mapu, tady je městečko kde budeme bydlet a tady na kraji je někde náš dům, bohužel není dost přehledná, a proto ti to neřeknu přesně…“ odmlčí se a ukazuje to místo na kraji městečka.

„To nevadí, já se v tom nějak vyznám. Ale jak mám do háje vzít mapu, když budu vánek?“ dojde mi skutečnost.

„No tak to nevím… možná si ji budeš muset zapamatovat?“ nadhodí táta se škodolibým úsměvem.

„Proč jsem čekal, že něco takového řekneš?“ povzdychnu si a zadívám se na mapu. Mám fotografickou paměť, takže to pro mě není problém, ale stejně je to od něj podraz.

„Tak teď vyraž větře! Sraz v novém domově,“ usměje se svým širokým úsměvem a společně s mámou mi zamávají. Vydám se, ještě jako normální člověk do lesa směrem na severozápad. Takhle jdu asi půl hodiny a vychutnávám si vůni a energii lesa. Je to krásné místo. Klidně bych v lese žil, ale obávám se, že by moje rozmazlená duše nevydržela bez moderních vymožeností. V tuhle chvíli se za sebe stydím. Když už asi posté zakopnu, nevydržím to a kašlu na energii lesa. Stejně to všechno cítím i ve své větrné formě. Proměním se ve vánek a začnu poletávat kolem, přičemž se pomalu přibližuji ke svému cíli.

Mohl bych teď letět kam se mi zachce. Mohl bych letět zpátky tam, odkud jsme odjeli. Mohl bych letět zpátky k babičce.  Babička… proč jen už tady není… Naši ji neměli moc v lásce, ale v posledních pár letech jejího života se jejich vztah o něco zlepšil. Proč jenom to muselo trvat tak krátce? Kdybych byl v mém hmotném těle, po tvářích by se mi kutáleli slzy, ale takhle jen z čistého nebe na lesní podušku pode mnou dopadají křišťálové kapky slané vody. Poletuji mezi stromy a hladím listy, které se při mém dotyku rozechvívají jako živé bytosti. Už jsem hodně blízko mého nového domova. Cítím, že se les trošku změnil. Vyzařuje z něj něco více… magického?

Doletím na krásnou mýtinku plnou různobarevných květů. Tolik květin! Zahlédl jsem tam i pár vzácných bylin. Dali se z nich udělat velice silné léky a lektvary. Babička by z toho byla nadšená… proč jen musela umřít? Vždyť byla plná života… proč tak náhle? A proč jsme se hned museli stěhovat? Jako by nás tam už nic nedrželo… znovu se spustí malý deštík plný bolesti. Zkrápí zemi pode mnou a zanechává tam malé pozůstatky mého utrpení.

Začal jsem se probírat trávou a býlím a vzpomínal na chvíle strávené s babičkou, když jsme tehdy sbírali byliny na její léky a mastičky. Byl jsem tehdy tak šťastný. Znovu zem skropí malé křišťály. Ve svém rozjímání jsem si ani nevšil hbité stařenky, která se mezitím přiloudala na palouk. Když jsem si jí všiml, už trhala květiny. Zase babička. Proč mi ji všechno připomíná?

Stařenka si začala pobrukovat jakousi písničku. Ach ne! Proč si ji taky zpívá? To je babiččina písnička! A jak to, že ji zná? Vždyť říkala, že ji zná jen málo lidí. Jen ti, kteří jsou na tom stejně, nebo podobně jako já. Začal jsem zpívat s ní a ztratil se ve vzpomínkách na babičku.

Písnička skončila a já se vymanil z přívalu vzpomínek.

„Moc krásně zpíváš.“ Řekne stařenka. Ona ví, že jsme tady?! „Neboj se, já tě nekousnu,“ usměje se. „Jsem z vlčího kmene,“ zabrumlá.

Vlčího kmene? O něm mi babička také vyprávěla. Lidí z vlčího a větrného kmene spolu dříve bojovali bok po boku v mnoha válkách. Často mezi sebou uzavírali partnerství. Potomci pak mohli ovládat jak vítr, tak i svou vlčí stránku, jen v trošku oslabené formě. Nemohou se proměnit na vánek a ve vlčí podobě nevydrží moc dlouho.

Zformuji se do své viditelné větrné formy. Vznáším se kousek nad zemí. Je to, jakoby se z větru vytvořila postava. Momentálně je moje tělo tvořeno tak silnými víry, že kdyby se mě někdo pokusil dotknout byť jen prstem, okamžitě by ho to rozsekalo na kusy. Ten prst myslím. Jen díky tomuhle mohu být viděn, protože normální vítr přece nevidíte, ne? Nacvičit tuhle formu bylo nejtěžší ze všeho, co jsem se učil. Snad jen přeseknutí skály je na stejné úrovni, neboť tam také musím vítr tak nahustit na sebe, aby dokázal projít i kamenem.

„Vždy jsem se chtěla znovu setkat s větrným lidem.“ Zamumlá fascinovaně a rozejde se ke mně.

„Jestli se mě dotknete, rozdrtím vám ruku,“ varuji ji.

„Rozdrtíš? Ty mi vyhrožuješ? Vždyť jsem nic neudělala,“ stařenka uraženě stáhne ruku, co ke mně natahovala.

„Ne tak jsem to nemyslel!“ hájím se. „Moje tělo je teď tvořené z taky silným větrem, že by to rozsekalo skálu. Je to z toho důvodu, aby mě mohlo být viděno i v mé větrné podobě,“ vysvětluji. Chápavě se usměje a sehne se pro Orchidej smrti. „Vy chcete někoho zabít?“ ptám se lehce pobaveně. Nemyslím si, že by někoho dokázala zabít. Když utrne ještě zářivě žluté květiny, dojde mi, co s tím zamýšlí. „Takže jenom supat,“ konstatuji. „Kdybyste chtěla zabít, použila byste Černý rukulík. Ale podle toho co máte v košíku hádám, že si chcete hrát na šípkovou Růženku a uspat celé město,“ pokusím se o vtip a stařenku to rozesměje.

„Nejsi jen hezký, ale i vtipný,“ prohodí.

„Snad se mnou neflirtujete!“ hraně se zděsím. Rozesměje se nanovo.

„To bych si dala mladíku. Teď si vzpomínám, jaké je tvé jméno?“

„A jaké je to vaše?“ odpovím na otázku otázkou.

„Já se ptala první,“ stojí si za svým. Připadá mi, jako bych tu byl s babičkou.

„Jmenuji se Kaze. Hayai Kaze.“

„Rychlý vítr, že? Můžeš mi říkat babi, Kazi-chan.“ Kazi-chan. Tak mi říkala babička. Pocházela z Japonska a tak používala japonské oslovení. „Nelíbí se ti to?“ ozve se starostlivě.

„Ne to jen… říkala mi tak babička. Než umřela…“ zlomil se mi hlas. Snažím se zadržet vzlyk co se mi dere přes hrdlo.

„Nemám ti tak říkat?“

„Ne to je d-dobrý. Získal jsem novou babi.“ Usměju se skrz slzy.

„Tak jo, ale teď mi pomož sbírat.“ Hrne mě do práce. Jako babička. Znovu se usměji. Aspoň něco pozitivního na tom stěhování. Z ukazováčku nechám z větru vyrůst malou čepel a odšmikávám rostlinky, které mi rozkáže. Následně je po větru pošlu do košíku. Za necelou hodinku jsme hotový a stařenka, vlastně babi dvě, se na mě usměje svým zubatým úsměvem.

„Tak hotovo. Teď už to jen odnést domů,“ otře si pot z čela. Přece jen už za sebou pár let má a tohle, i když se to nezdá, je dost namáhavé.

„Odnesu tě, chceš?“ navrhnu jí.

„Prosím tě ne! Nechci skončit roztrhaná na kusy!“ zděsí se a já se rozesměji.

„Myslel jsem normálním větrem. Ten ti neublíží. Jen mě budeš muset navigovat. Našel bych to sám, ale určitě bych chvíli bloudil,“ pokrčím rameny.

„Tak jo. Ale poletíš moc rychle a lezu dolů!“ hrozí mi svou vrásčitou ručičkou.

„Jistě jistě,“ odkývu to a hned na začátek s ní zatočím.

„Říkala jsem pomalu! Lezu dolů!“ vřeští a já se jen směju.

„Už to bude v klidu,“ mrknu na ni už znovu jen jako vánek a nesu ji na svých, dá se říci, zádech. Naviguje mě, až se dostaneme k městečku, kde mám bydlet. „Tady tě vysadím, určitě se ještě potkáme, zkusím, jestli mě poznáš v mé lidské podobě.“ Ušklíbl bych se, kdybych měl tělo.

„Jen se pak nediv, mám čich jako nikdo!“ pyšně se usmívá.

„Jenomže já jako vítr nemám vůni jako člověk,“ zachechtám se. „Musím jít, rodiče mě už určitě shání. Nashledanou babi,“ rozloučím se a vylétnu nad městečko. Chvíli létám nad ním, než uvidím naše auto přijíždějíc do města. Připojím se k němu a hvízdám tátovi a mámě do otevřených oken.

„Hádám, že za tenhle otravný zvuk může Kaze.“ Povzdychne si táta a máma se jen pohoršeně zamračí před sebe, než se usměje po jeho vzoru.

„No tak Kaze, nech toho! Táta se nemůže soustředit na řízení!“ vyjede na mě máma a já se raději zklidním. Přeci jen nechci, aby se vybourali. Letím za nimi a po chvíli bloudění se přece jen dostanou na místo našeho nového bydliště. Když zastaví u prostorného domu u lesa, málem se mi zastaví mé větrné srdce. Z vedlejšího domu totiž zrovna vyšel snad ten nejkrásnější kluk ve vesmíru. Rychle vlétnu do auta a zhmotním se vleže na zadním sedadle, kde se následně protáhnu, jako bych se právě vzbudil, kdyby se sem náhodou díval a viděl, že vzadu předtím nikdo neseděl.