14. První kus cesty
Alex
Jen co vejdeme do lesa, přiběhnou k nám dva koně.
„Ti jsou tvoji?“ zeptám se Nigeliena. Jen kývne a naskočí na jednoho z těch krásných bílých stvoření. přistoupím k druhému. upřou se na mě oči plné tiché moudrosti a lásky. jak může být tak důvěřivé k úplně cizímu člověku?! Vždyť ho můžu zranit nebo zabít! Za takhle krásného hřebce by mi zaplatili nehoráznou sumu peněz! jak může být tak neopatrný?
„Cítí, že jí nechceš ublížit,“ usměje se Nigelien. Takže je to ona.
„Jak se jmenuje?“ podívám se na něj s otázkou v očích.
„To musíš zjistit sám. řekne ti to, když se jí zeptáš,“ pokrčí rameny.
„Zeptám?“ ironicky na něj pohlédnu. Si ze mě dělá srandu nebo co?
„Nedělám si srandu?“ zasměje se.
„Když se jí zeptáš, objeví se její jméno v tvé mysli, jako bys ho znal už předtím,“ vysvětluje mi.
„A to je jako nějaká zvláštnost elfů nebo co?“ povytáhnu obočí. ne že bych chtěl aby to znělo nějak hnusně, ale i tak se mi nelíbí, když se mi někdo směje. i když je to přítel.
„Ano, až vjedeme do magické části lesa, uvidíš kdo to je,“ usmívá se dál. Aspoň že už se neřehtá jako idiot. „Já se neřehtám jako idiot! Mám krásný smích!“ dotčeně se ohradí Nigelien.
„Oh, já to řekl nahlas,“ rádoby omluvně vyhrknu, ale jde jasně poznat, že mi to není ani trochu líto. „Směješ se jak osel,“ vypláznu na něj jazyk.
„A ty máš blbej smysl pro humor. Nemluvím s tebou!“ zavrčí a uraženě se rozjede dopředu. Následuji ho lesní pěšinou, která jde sotva vidět a všímám si jí jen proto, že po ní jedeme. Nejspíš bych si jí jinak nevšiml.
Zeptat se na jméno své klisny? Ehm… Jak se jmenuješ? vyšlu k ní myšlenku a hned si pomyslně naliskám. co to dělám?! Ptám se koně na jeho jméno. Bože… kam až jsem to spadl? „Igris“ zjeví se mi v hlavě jméno. cože? Igris? tak se jmenuje? Klisna souhlasně zakýve hlavou. Nezdá se mi to? tentokrát jí zakroutí v nesouhlasu. Takže ne. Zase kývá. Do háje. Do háje! No… není až tak těžké tomu uvěřit. Vlastně je to skvělé! Mám magického koně! Pomyslím si potěšeně.
„Kam vlastně teď jedeme?“ doklušu k němu. Je tu méně stromů a dá se jet hned vedle něho.
„Nejprve jedeme do Elfí vesnice a až poté jedeme k Dračímu králi,“ otočí se na mě. „Já jsem ale uražený, nemluvím s tebou!“ otočí se zpět, když si uvědomí, že promluvil.
„Jo, to vidím,“ odfrknu si a potměšile se rozesměju.
„Tady není nic k smíchu!“ zavrčí.
„Promluvils,“ ušklíbnu se.
„Ne!“
„Ano.“
„Ne!“
„Ale ano,“ rozesměji se a Nigelien se na mě naštvaně otočí.
„Nepromluvil jsem na tebe!“
„A na koho?“ ušklíbám se.
„Na sebe. mluvil jsem pro sebe!“ nedá se.
„Jsi jako holka,“ zase se mu směju.
„Mám to brát jako urážku?!“ zavrčí jako vlk. Není s ním nějak spřízněný? pomyslím si pobaveně.
„Přeber si to jak chceš,“ ušklíbnu se a radši se zase zařadím za něho nejen kvůli znovu houstnoucím stromům, ale za jeho zády se cítím bezpečněji, když takhle pění. Baví mě ho provokovat. Je vážně jako holka.
„Kdy tam budeme?“ zeptám se po chvíli, kdy je absolutní ticho rušené jen melodií lesa. je sice krásné ji poslouchat, ale zajímalo by mě jak je to daleko. Jen si odfrkne. Tak teď z něho nejspíš nic nedostanu.
„Asi za dvě hodiny,“ odpoví po pár minutách.
„Už tě unavilo trucování?“ neodpustím si rýpnutí.
„Ne, klidně bych trucoval dál, ale nevím co by na to řekl král, až by slyšel, jak jsme se tu uráželi,“ vysvětlí.
„Ale já to nemyslel zle, ale jen jako přátelské pošťuchování,“ trošku mě vyděsí, že to myslel až tak vážně.
„Já vím, jenomže král si občas udělá unáhlené názory,“ povzdychne si.
„Tak jim to ale nemusíme říkat, ne?“ nechápu.
„Nemusíme říkat, ale Sionigles to odhalí. Čte myšlenky. Musíme si je nechat přečíst. Přinejmenším já, na tebe se zákon nevztahuje. král se poté podívá, co Sinigles vidělo a podle toho soudí a řídí. Jenže ne vždycky je král v dobré náladě, že ano? Takže to občas může pojmout trošku… drastičtěji,“ křivě se usměje. V tom úsměvu není nic veselého. Je tam bolest, smutek a hořkost. Co se mu stalo, že o tom mluví… takhle?
„Ale vždyť to může někdo využít, ne? Nebo král to může využít!“ dojde mi, jakou moc má v rukách.
„Ano, šlo by to, ale král je svázán kouzlem mlčenlivosti a nikdo jiný než král nedokáže vidět,“ ohlídne se za sebe.
„Nechápu,“
„Ani se nedivím s tím tvým minimozečkem,“ ušklíbne se Nigelien.
„Hele! Abych těď nebyl uraženej já!“ vykřiknu v hraném vzteku.
„To by bylo jen dobře. Moc mluvíš, Alexandře,“ sjede mě sarkastickým pohledem.
„Jak moc mluvím?! Já nemluvím moc!“ ohradím se, nechtíc si přiznat, že má vlastně pravdu.
„Tu tvoji pusu nezavřeš ani kdyby na tebe někdo použil Mlčenlivost,“ dorazí mě.
„Cože? Mlčenlivost?“ zase něco, co nechápu.
„Chjo… ty nic nevíš… i když ani se nedivím,“ rezignuje.
„To je elfské kouzlo. Já nejsem mág a nemůžu ho použít, jsem bojovník, ale mág může použít Mlčenlivost a odsoudit tě k němotě, dokud by se neuráčil tě odčarovat. Ani smrtí elfa nekončí prokletí a jen jeho přímý potomek nebo přímý potomek potomka a tak dále může kletbu zrušit. Ovšem čím dále je potomstvo od elfa který tě proklel, tím je těžší kletbu zlomit. Dá se říci, že sílí s každým narozeným potomkem. Platí to na skoro všechny kouzla, aspoň kletby. Jiné jsou ukončeny buď daným elfem, skutkem, smrtí mága a nebo ho lze zlomit silnější magií. Ovšem aby ta poslední možnost fungovala, musí minimálně třikrát převyšovat magii toho, kdo tě proklel. A někoho takového je často velmi těžké najít,“ zase ten úsměv. On byl prokletý nebo co?!
„Tys -“ začnu, ale přeruší mě.
„Byl jsem prokletý… král mě odsoudil. Proklel mě dvorní mág a když král poznal, že to bylo nedorozumění, mág byl zabit v jedné bitvě a neměl potomky. Vydal jsem se na cesty, s co největší podporou a informacemi od krále, než jsem našel jednoho mága žijícího v horách… ani to nebyl elf… netuším co to je za bytost, ale síly má tolik, že by dokázal i hory přenášet. A to doslova. Uměl mnoho magií, mezi nimiž byla i ta elfská. V tu chvíli jsem byl vděčný králi, že mi dal tuto přísně tajnou informaci o bytosti, která převyšuje nás všechny. Na prosbu krále, který byl dávným přítelem téhle bytosti mi vyhověl a kletbu zrušil. Nechtěl za to nic, jen nahlédnout do mé mysli a nechat tam vzkaz pro krále. Myslím, že mě král využil pro spojení s ním a přitom mi prokázal neuvěřitelnou laskavost. Není ten typ elfa, který by tohle udělal jen tak. Nedal by ti přísně tajné informace, i když jsi z jeho dvora. Věděl jsem to a byl jsem mu vděčný. Sice stále cítím křivdu kterou mi udělal, ale zároveň vím, že mě zachránil. Zachránil mě před jistým šílenstvím…“ jeho mysl se znovu vrátila do reality a přestala bloudit v minulosti. „Nakonec jsem rád, že se to stalo. stal se ze mě jeden z osobních strážců, poskoků, říkej si tomu jak chceš, ale bylo to to nejlepší místo, jakého jsi mohl dokázat,“ lehce se usmál. Nedokázal bych tak lehce odpustit. Nechápu ho. Také jsem to řekl nahlas. „Ale dokázal chlapče. Dokázal bys to Alexi, kdybys žil tak dlouho jako já, věděl bys, jak na to pohlížet.“
„Kolik ti vlastně je?“ napadne mě, když se zmíní o věku.
„Kolik bys hádal?“ zeptá se mě na oplátku.
„Tak… dvacet dva?“ typnu a Nigelien se zasměje.
„Přidej si k tomu dvěstě let a máš můj věk,“ směje se dál.
„Dvěstě let?!“ málem spadnu z koně. „To si děláš srandu?! Že si ze mě jen děláš prdel?!“ nevěřím vlastním uším.
„Nedělám,“ pobaveně mě sleduje.
„Ale ale -“ koktám. „Jak je to možné?“ nechápavě a trochu vyděšeně se na něj podívám.
„Elfové žijí déle než lidé. Mnohem déle. Samotný král má více jak pětset let. Ne mnohho elfů zná jeho pravý věk,“ usměje se.
„A kolika let se dožíváte?“ Nějak nevím, jestli chci znát odpověď.
„No… nejdéle žil jeden mág, ale myslím, že ten používal magii na prodloužení života,“ pokrčí rameny.
„A kolika se dožil?“ ptám se znovu a se zatajeným dechem řekám na odpověď.
„Přesně?“ dívá se na mě s jiskřičkami v očích. on to dělá schválně?!
„Ano, přesně,“ zavrčím.
„No…“ natahuje.
„No to si ze mě děláš srandu, ne?! Nemůžeš to prostě normálně říct?!“ zaječím a on se rozesměje. Dosáhl toho, co chtěl. „Tak jo, vytočil jsi mě, tvé přání se splnilo, teď mi řekni, kolika se dožil!“ zaječím znovu.
„Dožil se tří tisíc let,“ odrecitoval vznešeně. Tři tisíce. To není tak strašné. Tři tisíce…
„TŘI TISÍCE?!“ zaječím neskrývanou hrůzou a překvapením. To je sakra dlouhá doba! NIgelien se rozesměje tak, že málem spadne z koně a já se jako šílenec tahám za vlasy. Moje ubohé vlasy! Doufám, že mi na té hlavě něco zbyde, ale docela o tom pochybuji.
„Copak, překvapený?“ zasměje se znovu, když ho prvotní záchvat jakžtakž přejde.
„Překvapený?! To je slabé slovo,“ vyčerpaně si přejedu rukou přes obličej a připadám si minimálně o padesát let starší. Počkat, to přece není žádný věk, pomyslím si ironicky. připadám si minimálně o tisíc let starší!
Komentáře
Přehled komentářů
Jak se princ Alexandr a Nigelien poštuchují mě baví vypadá to jako kdyby byli staří známí co se po dlouhé době zase potkali :D
XD úžasný
(Zakuro, 31. 8. 2014 2:52)Těším se na další dílečky, tahle povídka mě opravdu dostala. čtu ji moc ráda.
Karolíno, drž hubu je častější. Není? :D
(Miu, 8. 8. 2014 11:26)Jinak je to super, ale Alex je vůči tobě mlčenlivej jak riba a Nigel vůbec není zvyklej, když mu to říká už při tak málo mluvení :D jináč je to super ani nevíš jak se těšíím. skáču po pokoji jak dement :D a až mamka odjede, tak sem přidám to co sem včera vytvořila, když sem vymýšlela jak umučím Kitteho, ale moc mu neublížím :D takže tadu bude tak pět jednoduchých Haiku :D
Momík
(Momík, 12. 5. 2015 16:43)