U Mušketýrek

 „Nigeliene, co to má být? Co to má znamenat?! Proč jsou všichni tam nahoře… mrtví?!“ vykřiknu vyděšeně a do hlasu se mi vkrádá panika. Před očima se mi naskytl obraz, na který do konce života nezapomenu. Všude nad námi jsou na větvích nabodaní elfové. Někteří vypadají nezraněně, téměř živě, ale některým ani nejdou poznat obličeje a tvar těla, jak jsou rozdrásaní. „Nigelien!“ třese se mi hlas a mám chuť začít ječet. „CO TO JE?! CO TO KURVA JE!“ přímo na mě spadne jedno znetvořené tělo. Okamžitě se začnu bránit. Mám pocit, jakoby se mě snažilo stáhnout dolů z koně. Bezmocně ječím a snažím se ho ze mě setřást, ale nedaří se mi to.

Nedokážu ovládat svoje roztřesené ruce na takové úrovni, abych se jimi dotkl elfa či elfky, která na mě spadla. Najednou spadne na zem. Konečně. S hrůzou v očích hledím na tu zkrvavenou postavu, která se složila jako domeček z karet k nohám koně. Vypadá jen jako neidentifikovatelná červená hrouda čehosi, co dříve nejspíš mělo dvě nohy, štíhlý pas a krásný obličej s dlouhými vlasy. Co se tady stalo? „Proč jsou všichni mrtví?!“ zoufale zaječím a pohledem hledám pomoc u Nigeliena, který ovšem jen sedí na zemi, kolébá se dopředu a dozadu a přitom zpívá nějakou píseň. Zní jako blázen.

„Jsou mrtví, všichni jsou mrtví! Panebože!“ mumlá si mezi cizím zaříkáním. „Všichni… všichni jsou mrtví… proč? Bohové proč nejsem taky mrtvý?“ zoufale vzhlédne k nebesům, ale jediné co uvidí jsou mrtvá zohavená těla jeho druhů na stromech. „Proč se tohle stalo? Bohové proč?“ šeptá zdrceně. Zhluboka se nadechnu. Teď musím být silný pro něj, musím ho přivézt k rozumné řeči.

„Nigeliene, nemůžou být přeci všichni mrtví! Není jich ti dost na celé město! Podívej se, jsou jen v tom mrtvém kruhu, to nemůže být dost na to velké město, které jsem kdysi navštívil!“ snažím se ho probrat. Chvíli nereaguje, než zničehonic vzhlédne.

„Máš pravdu, úkryt!“ vyskočí na nohy a jedním skokem naskočí na svoji klisnu. Okamžitě se rozjede někam do neznáma. Vyskočím na Igris a ta se ihned rozeběhne za ním. Vlasy mi vlají rychlostí, jakou běžíme. Okolí se stává rozmazaným a nedokážu vnímat, kde jsme. Na hřbetě klisny se držím jen díky mým tak trénovaným nohám, jinak bych už dávno ležel někde na lesním porostu, přitom zběsilém tempu, které nasadila.

Po chvíli si všimnu, že se krajina změnila ze zelené šmouhy na žlutou. To jsme v poušti? Na hlavu mi začne pražit slunce a kolem sebe vidím jen bílé a žluté odlesky. Před sebou spatřím černou tečku, která musí být Nigelien. V lese jsem ho neviděl skrze stromy, ale tady jde vidět snadno. Běžíme už několik hodin a Igris stále nezpomaluje. Jak je to možné? I když…je to elfský kůň, takže se asi není čemu divit.

Zpomalíme do cvalu a krajina začne být zřetelnější. Už jen klusem se dostaneme k jedné z mála oáz v okolí. Tohle je jediná v dohledu. Nejspíš tu nabereme jídlo a pití.

Jedu za Nigelienem, ale ten se zastaví malé skalky, která je tak dvakrát vyšší, než on i s koněm. Přijede těsně k ní a něco začne říkat a přitom se dotýkat kamene v určitých místech. Jen co od ní odstoupí, začnou se pomalu objevovat zářící runy, které udělají oblouk veliký tak akorát pro menší kočár. Jen co jsou všechny runy naprosto zřetelné, kámen ve vytvořeném oblouku se začne mihotat a převalovat se přes sebe, když najednou zmizí a zůstane po něm jen vchod do dlouhé chodby vedoucí hluboko do podzemí. Nigelien sebevědomě vjede dovnitř, tentokrát už ale jen rychlým krokem. Následuji ho, až se ocitnu v dlouhé chodbě, ve které se po ihned po našem příchodu začnou postupně rozžehat pochodně. Šokovaně hledím dopředu dlouhou chodbou.

„Tahle chodba vede až ke Druhému hvozdu, kde je náš úkryt. Věřím, že se přeživší přesunuli tam,“ řekne roztřeseně Nigelien. Povzbudivě mu stisknu rameno, na které teď dosáhnu, když stojím vedle něj.

„Jeďme,“ zašeptám a nechám Nigeliena jet prvního. Po chvíli se znovu dá do běhu, ale jedeme jen cvalem, žádná „světelná rychlost“ jako předtím.

Nevím, kolik času uplynulo, ale najednou jsem uviděl světlo. Čím jsme mu byli blíž, tím více jsem rozpoznával detailů. Venku byl temně zelený les, ze kterého se ozývala zvláštní, tesknivá hudba.

„Jsou tady!“ zakřičí šťastně Nigelien. „Tohle je smuteční píseň a zpívá se jen po velkých masakrech, při válkách nebo po velké ztrátě, například smrti krále,“ vysvětluje a pak zesiná. „Co když… co když tam.-“ nedokáže to říct.

„Nedělej ukvapené závěry Nigeliene! S největší pravděpodobností je naživu, počkej s tím zoufalstvím až na chvíli pravdy!“ okamžitě zasáhnu.

„Dobře...“ zašeptá, ale nevypadá, že by byl nějak přesvědčený. Pobídne klisnu k rychlejšímu tempu a tryskem vyletí z umělé jeskyně, která se za námi uzavře, jako by tam nikdy žádný východ nebyl. Jedeme dál lesem, když nám najednou zastoupí cestu elfové.

„Co tady chcete?!“ zařve jeden a namíří na nás lukem.

„Jsem Nigelien, osobní strážce krále všech elfů!“ odpoví mu Nigelien. „Je král naživu?!“ zoufale na něj poulí oči.

„Ano, je, ale v kritickém stavu. Ošetřují ho naši nejlepší léčitelé, ale jeho stav se nezlepšuje. Naštěstí ani nezhoršuje,“ odpoví jeden z vojáků a dají dolů zbraně. I přesto jde vidět, že nepolevují v ostražitosti. Zvědavě si mě prohlíží.

„Kdo je on?“ ukáže na mě lukem jiný elf.

„To je princ, kterého si král žádá kvůli návratu Krále draků,“ vysvětluje Nigelien, už klidnější, když ví, že je král naživu.

„Dobře. Zavedeme vás ke králi,“ otočí se a rozejde se klidný krokem do hloubi lesa. Asi po půlhodině se ocitneme u brány, kterou tvoří pár stromů srostlých dohromady. Elfové, které potkáváme po cestě si nás zvědavě prohlíží. Tedy hlavně mě. Asi ještě neviděli člověka, nebo ho určitě nečekali tady. V dáli na mýtince mezi stromy vidím skupinu elfů, kteří sedí na zemi a zpívají smuteční píseň, která se line celým lesem.

„Tady v tomhle stanu bydlí král a vládne z něj, i když na tom v žádném případě není dobře,“ ukáže elf, který nás vedl a nechá nás vejít dovnitř. Uvnitř je král ve velkém křesle, na kterém spíš leží, než sedí. Unaveně se na nás podívá.

„Vítám vás, moji milí. Jsem rád, že jste dorazili v pořádku a jste celí a zdraví… hlavně živí,“ dodal pološeptem, ale hned se znovu vzpamatoval a pokračoval. „Dnes ještě nic řešit nebudeme, běžte si odpočinout do hostinského domu nebo stanu, pak vám vše řeknu… ty Nigeliene zůstaň ještě chvíli, musím ti něco… říct,“ dodá po chvíli váhání. Na první pohled jde vidět, že nepůjde o příjemnou věc. Po té zprávě bude chtít být Nigelien určitě sám… Raději ihned po vyzvání odejdu a nechám se elfem zavést do jednoho z menších stanů. Je v něm postel, stůl, mísa se džbánem s vodou a něco k jídlu. Okamžitě se na to vrhnu a po umytí si lehnu v připravených věcech do měkké postele. Jen co se dotknu hlavou polštáře, okamžitě usnu.

Nigelien

Zůstanu ještě ve stanu krále a čekám, co mi chce říct. Už předem se připravuji, že to nebude nic hezkého...

„Nevím, jak ti to říct Nigeliene...“ odmlčí se král a smutně se na mě podívá. „Víš, že jsi pro mě něco jako syn a neuvěřitelně lituji toho, co jsem udělal, a proto je to pro mě tak těžké, říci ti něco takového… promiň, mám tu jen sentimentální bláboly a nic ti neřeknu..“ zhluboka se nadechne. Co z něj vypadne? „Je mi to líto Nigeliene, ale oba tvoji rodiče i tvoje sestra… jsou mezi obětmi přepadení, kterého jste jistě byli svědky...“ bolestně se na mě dívá. Nedostává se mi vzduchu. Oba moji rodiče… i sestra… všichni jsou… mrtví? Jak to? Nemůžu se nadechnout. „Jsi v pořádku Nigeliene?“ zeptá se starostlivě král. Jak můžu být v pořádku?! Jen tak mi oznámí, že mi zavraždili celou rodinu! Vzchopím se a na tváři vytvořím nečitelný výraz.

„Ano, jsem v pořádku… omluvte mě, výsosti,“ postavím se do pozoru a rovně jako pravítko opustím stan. Okamžitě se dám do běhu a nehledím na volání cizích elfů. Po tvářích mi kanou slzy a já se, už o samotě, zhroutím na zem pokrytou mokrým mechem. Ještě více ho smáčím svými slzami. Začnu se kolébat sem a tam a přidám se k všudypřítomné smuteční písni… najednou zní o tolik nešťastněji a beznadějněji...