Alex
Jak si to jako představuje, takhle za mě rozhodovat? Nechci s ním k žádnýmu jezeru! Akorát tam bude mít úchylný řeči, a když tam nikdo nebude, ještě je uskuteční! Nechci to! No, nechci…nechci! Naštvaně vydupu schody do věže a zavřu se tam. Tady, s obrazem elfky s dítětem v náručí se cítím v bezpečí a můžu zde v klidu přemýšlet. Moje mysl se musí neustále zabývat tím zpropadeným Loisem!
„ÁÁÁÁÁ!!! Přestaň na to myslet!!!“ zaječím a chytnu se za hlavu, ze které nemůžu vyhnat obrázek Loise jak se směje v kuchyni. Bylo to tak přirozené, že mě to prostě očarovalo.
„Na co máš přestat myslet?“
„ÁÁÁ!! Neděs mě!“ zaječím tentokrát na Lheonida, který se tu najednou objevil v obraze elfky.
„Tak na co nemáš myslet?“ zeptá se znovu.
„Na nic co by tě mělo zajímat.“ Odseknu a otočím se k němu zády směrem k oknu. Venku se zatahuje. S trochou štěstí bude zítra pršet a nikam se nepojede
„No ták, víš, jak mám rád drby.“ Cítím, jak mě propaluje prosícím pohledem.
„Neřeknu!“ stojím si za svým, ale shledávám, že se potřebuji někomu vypovídat a on je asi nejlepší osoba, které se můžu svěřit.
„Prosim prosim prosííím!“ kňučí a já se na něj otočím.
„Tak jo, ale zůstane to jen mezi námi a ne že mu to vykecáš, jasný?!“ zpříma se na něj podívám. Nadšeně přikyvuje, posadí se a natahuje se ke mně co nejblíž, teda jestli něco takový jde říct o někom, kdo je uvězněný v obraze.
„Povídej.“ Podívá se na mě s rozzářenýma očima. Vypadá jako malé děcko, usměji se.
„Jde o Loise.“
„Aha. Tak to všecko vysvětluje.“ Povzdychne si a já se na něj jen zašklebím.
„Každopádně ho nemůžu dostat z hlavy a teď máme jet spolu na vyjížďku k jezeru! Je to normální? Já nikam nechcu! On si to prostě odsouhlasil za mě a otcové s tím souhlasí! Povídaj něco o tom, jak jsme skvělí přátelé a jak se spolu sblížíme. Hovno se sblížíme! Je to imbecilskej úchyl co má roupy a neví co dělat! Jen sexuálně obtěžuje a dál nic! I když v té kuchyni vypadal úplně jinak…“ zamumlám nakonec a podívám se na něj.
„V kuchyni?“ podívá se na mě napínavě.
„Jo v kuchyni. Když jsem přišel z města, šel jsem se najíst do kuchyně a tam se kolem plotny otáčel Lois s kuchařkou a něčemu se smáli.“ Odpovím napůl pusy.
„Tak to nebude zas tak hrozný, ne?“ snaží se mě uklidnit.
„Jenže co když si něco začne u toho jezera dovolovat?!“ vjedu si rukama do vlasů.
„No, pořád ho můžeš kopnout do koulí a zdrhnout.“ Pokrčí rameny a já se na něj zoufale podívám.
„Ale co když se nebudu chtít bránit?“ zašeptám zničeně. Proč je to tak sakramentsky těžký?!
„Tak se prostě budeš řídit instinkty.“ Znovu mi poradí.
„Instinkty?“ hodím po něm skeptickým pohledem.
„Jo instinkty. Já bych se taky chtěl řídit instinkty, ale nemám s kým…“ posmutní.
„Jak se vlastně zbavíš kletby?“ zeptám se zvědavě. Zajímalo by mě, jak by vypadal jako živá bytost.
„Nevím.“ Povzdychne si. „Třeba polibek z lásky?“ v hlase mu svitne naděje.
„Ty pohádky ti už lezou na mozek.“ Zchladím ho a znovu se zadívám z okna. Co bych dělal, kdyby po mně vyjel?....nevím. absolutně vůbec nevím, jak bych reagoval.
„Běž tam.“ Ozve se znovu.
„Kam?“ nejdřív nechápu.
„No k tomu jezeru.“ Vysvětlí mi jako malému děcku.
„A jo.“ Mohl bych jít. Stejně nemá cenu odporovat a navíc, pořád můžu dávat najevo svou nevoli, že s ním jedu, takže to jako moje prohra vypadat nebude. Bude to proti mé vůli a jen doufám, že se na mě nevrhne tak, jak to sliboval jeho pohled. Proč mám ale pocit, že v to tak trochu i doufám?! Kruci! Vážně mě to leze na mozek. Lheonidovi pohádky a mě Lois. Tak nevím, co je horší…
Zvednu se a jen Lheonidovi mávnu. Hned na to se vytratím z místnosti a jdu do svého pokoje. Hodlám tam strávit zbytek dne a nevylézat z pokoje. Jak jsem si umínil, tak jsem i udělal a z pokoje mě nikdo nedostal až do doby večeře, kdy někdo zabušil na dveře.
„Alexandře otevři! Mám beranidlo a nebojím se ho použít!“ uslyším otcův přidušený hlas zpoza dveří. Vím, že by toho byl schopný a tak raději otevřu. Jaké je moje překvapení, když za dveřmi stojí táta i s vojáky a beranidlem.
„Tys to vážně plánoval udělat?“ i přes to, že jsem to čekal, mě to překvapilo.
„Jo plánoval a byl jsem odhodlán použít i nekalejší prostředky.“ Odsekne a pokračuje. „Teď okamžitě půjdeš na večeři, nebo budeš mít zákaz chodit mezi obyčejné lidi!“
„A myslíš, že by mi zákaz zabránil utéct?“ podívám se na něj ironicky.
„Myslím že ne, ale pořád ti můžu sebrat Lucindu a nebo třeba nechat tě zaplatit ty škody co jsi udělal ve vedlejším městě.“ Ušklíbne se.
„Ne! To bys neudělal! Nedoplatil bych se!“ zhrozím se. „A jak o té krčmě víš?“ zeptám se ho podezřívavě. On mě nechává sledovat?
„Jednoduše. Když tam zrovna přespává tvůj kapitán stráží, který se vrací z vedlejší země, dozvíš se spoustu věcí.“ Neodpustí si ironický pohled a odchází na večeři. Odevzdaně se vydám za ním a jen co vejdeme do dveří, udeří na mě Loisův smích. Směje se něčemu, co mu zrovna řekla Trenody. Okamžitě se ve mně zvedne taková vlna vzteku na ni, že to téměř neustojím. Mám chuť nechat ji propustit, nejlíp vsadit do žaláře a už nikomu nedovolit dotýkat se Loise. Jak se vůbec opovažuje na něj mluvit? A jak se opovažuje on se tomu smát?! Urazím se a celou večeři absolutně ignoruji všechny pokusy o hovor. Jen co dojím, naštvaně vypochoduji z místnosti a nezapomenu za sebou pořádně prásknout dveřmi. Do dveří se zabodne několik nechápavých pohledů.
Rázuji si to k pokoji, kde se následně naštvaně svalím na postel. Pořád mě to štve. To, jak se na něj dívala, jak mluvila. To jak on jí pohled oplácel a smál se jejím kecům. Jak se červenala a byla taková…taková….zdrženlivá? Vypadala, jako by se ho snažila uhnat a on jí to náležitě žral…
Proč se nad tím tak rozčiluju? Kruci! Kruci kruci kruci!!! Já jsem mu tam udělal žárlivou scénu! Proboha jak se to mohlo stát? Uvědomím si a zděsím se ještě víc. Co když mé chování pochopil? Co si teď o mně myslí? A proč se zajímám o to, co si o mně myslí, krucinál?!
Poraženecky se schoulím do klubíčka a ve stejné pozici o několik sebelitujících hodin později i usnu.
Lois
Ráno se probudím se skvělou náladou do skvělého dne. Venku svítí sluníčko a je takový vedro, že není šance, že bychom se nevykoupali. Radostně vyskočím z postele a začnu si vybírat oblečení. Musím přece vypadat dobře, usměji se.
Vyrazím na snídani, kde už jsou skoro všichni. Chybí jen Alex. Po deseti minutách živého hovoru do místnosti vejde Alex a okamžitě se mě pokusí zavraždit pohledem. Když se mu to nepodaří, jen se na mě zamračí a dál mě igronuje. Sedne si ke stolu a pustí se do svého chleba s marmeládou a pěkně si pro sebe mručí. Je to roztomilý, jak při každém soustu slastně zamručí a přivírá oči. Usměji se, ale jen co můj úsměv zaregistruje, zmrazí mě pohledem, ze kterýho mi přejede mráz po zádech. Už brzy se na mě bude dívat jinak, než takhle, nenávistně a bez citu, usměji se pro sebe.
Po snídani se jdeme převléct do jezdeckého a já si už vyvádím svou klisničku. Je to krásná elegantní angličanka Elizabeth.
„Kde si tak dlouho?“ zavolám na Alexe, který se pomalu šourá směrem k nám.
„Vymýšlel jsem nejefektivnější způsob zabití.“ Odsekne.
„A čího zabití?“ zeptám se se smíchem.
„Tvýho a myslím, že jsem na to už přišel.“ Odpoví a já se rozesměji.
„Hezký vtip. Ale já vím, že mě máš rád až moc na to, abys mě zabil.“ Zářivě se na něj usměji a jen slyším, jak si něco pod vousy mrmlá. Nejspíš mě posílá ke všem čertům.
„Tak můžeme vyrazit ne?“ řekne netrpělivě.
„A kde máš koně?“ rozhlídnu se. Vážně tu žádného nevidím.
„Támhle.“ Ukáže někam za mě. Otočím se a uvidím veliké pastviny, na jejichž konci jsou vidět hradby a za nimi nejspíš les. Nevidím tam žádného koně až do chvíle, než se k nám přiřítí černá střela, ze které se následně vyklube krásný arab.
„Lucindo, kolikrát ti mám říkat, že nemáš takhle lítat?!“ vyjede na koně Alex. Vyprsknu smíchy nad jménem.
„A ty se nesměj, nebo tě z toho koně shodím!“ sjede i mně.
„Ale no tak, nemusíš se hned čertit.“ Zakřením se na něj a vysloužím si zlostnej pohled. Nasedne na Lucindu. Jede bez sedla i uzdy, za což si u mě v tichosti vyslouží obdiv.
Vyjedeme a on mě vede. Přece jen to tu neznám a to, že je tu jezero jsem náhodu zaslechl ve městě. Po cestě mlčíme a vypadá to, že to Alexovi vyhovuje. Nijak si nestěžuju.
„Jsme na místě.“ Ozve se po chvíli Alex a já se přestanu dívat po něm a podívám se dopředu. Ta krása mě doslova ochromila. Rozprostíralo se před námi křišťálové jezero s písčitou pláží, kolem které byly skalky, ze kterých se dá skákat do vody a nebo se na nich slunit. Je tu malá loučka lemovaná stromy a daleko za jezerem na obzoru vidím hory. Je to tu okouzlující a přímo to vybízí k zakázaným hrátkám. Jen co sesednu z Elizabeth, odsedlám ji a nechám ji volně. Vím, že neuteče. Stejně se zařídí i Alex, ale když se začnu já svlíkat, on se akorát natáhne na jednu skalku a nepokrytě si mě prohlíží.
„Copak, líbím se ti?“ svůdně se na něj usměju a on zčervená.
„Jasně že ne! Jen se dívám, co na tobě ksakru ti ostatní viděli.“ Ohradí se a otočí se ke mně uraženě zády. Vyslíknu se celej a tiše se za něj připlížím. Je zabraný do myšlenek a tak mě neslyší přicházet. Opatrně si za něj sednu a obejmu ho kolem pasu.
„Lásko, nebuď uražený.“ Zašeptám mu do ucha a hlavu si položím na jeho rameno.
„Co-co si myslíš že děláš?!“ zaječí s vyskočí na nohy, čímž ztratí balanc a spolu se mnou se zřítí do vody. „Vidíš?! Teď mám mokrý všechno oblečení!“ zaječí znovu a snaží se zakrýt svoje červené tváře. Všiml jsem si jich až moc dobře. Takže mám šanci, usměji se pro sebe.
Alex
Kruci kruci kruci!!! Ani neví, co to se mnou udělalo! Bylo to tak…tak…příjemné…kruci…je to stále horší a horší! Ještě ten tón jakým to řekl! Nemůžu jinak a znovu se mi do tváře nahrne červeň.
„Měl bys to ze sebe svlíct, jinak se nachladíš.“ Ozve se za mnou pobaveně a…starostlivě? Neotočím se a začnu se svlíkat. Nechám si jen spodky. Nehodlám mu ten striptýz dokončit. Na to by si musel získat mé srdce…které si už…získal…ale striptýz mu dělat nebudu!!! Znovu zrudnu při té představě.
„A nesvlíkneš i spodky?“ zaprosí a já se na něj naštvaně otočím, jenže to jsem neměl dělat, protože on stojí tak strašně blízko, že se teď téměř dotýkáme nosy. Jak se sem tak nepozorovaně dostal? A co proboha zamýšlel? Zděsím se nad vlastní nepozorností.
„Nemáš co říct?“ zašeptá mi do rtů. Cítím na nich jeho dech a neuvěřitelně mě to připravuje o myšlenky. Jestli mě teď políbí, asi mu nedokážu odporovat. Nedostává se mi vzduchu a tak jen stojím a snažím se lapnout po vzduchu. Očima jsem připoután k těm jeho, a když mě chytne kolem pasu, nedokážu se bránit. Moje tělo mě neposlouchá. I když uvnitř sebe křičím ať uteču, tělo se k němu přitiskne a nos natisknu na nos. Čekám, jestli udělá první krok a taky se ho dočkám.
Pomalu se ke mně nakloní a lehce mě políbí na rty. Takovou něhu jsem od něj snad ani nečekal. Lehce okupuje moje rty, než se k němu přidám. Pomalu a nejistě, ale nijak nespěchá. Přitisknu se k němu ještě blíž. Je mi zima a on hřeje jako kamínka. Jeho rty mě dovádějí šílenství a naše polibky se za chvíli stanou naléhavější a dravější. Rukama mě hladí po zádech a mě po těle s každým dalším dotykem přejíždí příjemný mráz. Pomalu mě táhne do hlubší vody, až tam dosáhne jen on a já se o něj musím opřít, abych se nepotopil. Lokty se zapírám o jeho ramena a teď je to on, který musí zaklonit hlavu. Pevně mě objímá a dál se líbáme. Obtočím mu nohy kolem boků a hlavy máme znovu ve stejné úrovni. Chytne mě za zadek a já se k němu natisknu ještě víc.
Z tohohle opojení nás vyruší hluk na břehu. Normálně bychom to snad ani nezaregistrovali, ale tohle se nedalo přeslechnout. Zatímco on naštvaně, hodně slušně řečeno, stočil pohled ke břehu, já zrudl až po kořínky vlasů…
Momík
(Momík, 12. 5. 2015 14:59)