U Mušketýrek

Alex

Přípravy na ples vrcholí a já se už soukám do toho těsného monďůru co mi donesl sluha. Naštvaně se už asi postý snažím něco udělat s tou hroznou vázankou a pořád ne a ne se mi to podařit. Když na mě zaťuká Trenody, naštvaně na ni zaječím co chce.

„Už je čas Ale,“ zavrčí podrážděně. Očividně jí není zrovna po chuti, když na ni ječím.

„Nemůžu si zavázat tu podělanou vázanku!“ zaječím zase a Trenody si jen povzdychne tak, že to jde slyšet až ke mně. Otevře dveře a vejde. Hned se vydá ke mě a vytrhne mi vázanku z rukou.

„Ukaž to ty debile jeden,“ začne mi ji zavazovat.

„Jak to jen děláš?“ divím se a myslím, že mě momentálně považuje za jedince s mentální retardací. I když… to není nic nového, ušklíbnu se.

„Čemu se zase směješ, Alexandře?“ podezřívavě sena mě zamračí.

„Ale ničemu,“ zapírám a nejraději bych už byl na plese. „Yoana na mě už čeká, měl bych už jít,“ vyhrknu a rychle se klidím z místnosti, kde to začíná vypadat nebezpečně. Vždycky poznám, když se schyluje u Trenody k bouři. Nevím sice co ji tak naštvalo, ale já jsem byl spouštěč. V nejbližších hodinách jí radši nebudu lézt na oči, nemuselo by to dopadnout zrovna dobře. Minimálně by mě zabila a pak někde schovala moji mrtvolu. Ale od ní bych spíš očekával nějaké rafinované mučení… hodně bolestivé mučení… sice je to moje kamarádka, dá se říci nejlepší, ale když je naštvaná, vždycky jsem první na ráně, což není zrovna med. Vypadá jako anděl, ale ve skutečnosti je to ďábel. Ani bych se nedivil, kdyby se k ní hlásil samotný vládce pekel. Rychle procházím kolem Lheonidase, který mi mává a zadumaně se za mnou dívá. Co má srdci vyzvím později, teď se mé myšlenky vztahují jen k Yoaně a plánu, jak odradit jejího nápadníka. Nebude to snadné, to oba víme moc dobře. Jen doufám, že si to Lois nepřebere špatně. Počkat, proč by mě měl zajímat Lois?! Nic k němu necítím! Nic! Nadávám si v duchu. Mezitím už jsem skoro u Yoaniných komnat, když najednou zaslechnu rozhovor, který mě dosti zaujme. Jak jsem po chvíli zjistil, vedli ho Yoaniny starší sestry a téma mě dosova rozpálilo doběla.

„Viděla jsi toho prince ze sousedního království? Loise?“ ptá se jedna, myslím že je to Margaret.

„Ach ano, je tak sladkej! Chci ho!“ rozplývá se nad ním. To určitě! Nedám jí ho!

„A Alexandra jsi viděla? Je o mnoho hezčí než před těm a pár rokama kdy jsme ho viděli naposledy, co?“ pokračuje Margaret a Elizabeth s ní jen souhlasí. Otřesu se hnusem, když si představím, že bych si někdy měl začít něco s jednou z nich. Nikdy bych se jich ani špičkou prstu nedotkl, nato abych s nimi něco měl!

„Musíme je dostat! Teď a nebo nikdy! Každá budeme mít krásné království a to málo chudiny co máme my zdědí naše povedená sestřička,“ zlomyslně se zasměje Elizabeth.

„Já si beru Loise,“ zavzdychá, ale Elizabeth se nedá.

„Ne! Toho budu mít já! Jsem starší, takže mám právo si vybrat první!“ zaječí.

„Nene, já ho budu mít! Vypadá jako krásný hřebeček a já si s ním chci užít co nejvíc, než zestárne a bude z něj starej dědek,“ plánuje si to. Jak si dovoluje takhle smýšlet o MÉM Loisovi?! Mém? Jak to zase proboha myslím?! Dám si pomyslnou facku abych se vzpamatoval. Díky tomuhle mi taky ujde kousek jejich rozhovoru. Už se nehádají a jen se něčemu zlomyslně smějí.

„Ten Yoanin nápadník je ale taky celkem hezkej,“ poznamená zamyšleně Margaret.

„Cože? Prosím tě. Máme na lepší. Sice je to… no… je to celkem kus, ale na Loise ani Alexandra nemá,“ odporuje jí Elizabeth. A hele mohl bych se o něm něco dozvědět.

„No to je jedno, hlavně musíme dostat ty dva. Vidělas jak mě úplně svlékal u večeře?“ zasní se Margaret.

„Jojo, po mě zase slintal Alexandr,“ přitaká druhá. Cože? To určitě, odfrknu si. Možná jsme je tak svlíkali z kůže, ale určitě ne z oblečení! Jen představa co mají pod tím strašným našňořeným hadrem co mají na sobě ve mně vyvolává dávení. Už to nevydržím a tak vyjdu zpoza rohu, pozdravím je a jdu dál k Yoaniným dveřím. Překvapeně za mnou hledí a pak se rozchichotají.

„Určitě nás slyšel a teď je štěstím bez sebe,“ uslyším jednu z nich. Vyprsknu smíchy. Možná z lítosti nad tím, jak jsou domýšlivý. Nemyslím si, že by po nich někdo jel. Možná tak kvůli království, ale víc ne. Arogance a pyšnost z nich vyzařuje několik metrů daleko a všichni normální muži se jim vyhýbají obloukem a jen doufají, že se jim nedostanou při společném tanci pod ruce. A když ano, šlapou jim na špičky tak dlouho, dokud to nevydrží a nenajdou si radši jiného partnera. Pak si hlasitě oddechnou, nasadí úsměv a jdou si hledat  partnerku podle svého gusta, ovšem neustále si hlídající vzdálenost mezi ním a těma dvěma fůriemi.

Už stojím před jejími dveřmi a zrovna když na ně chci zabušit, otevřou se a vykoukne z nich Yoanina hlava s nádherným účesem.

„No konečně. Už jsem si myslela, že jsi mě nechal na ocet,“ ušklíbla se a vyšla ven. Okamžitě se do mě zavěsila a vesele si to vykračovala směrem  k tanečnímu sálu.

„To bych přece neudělal,“ hraně se urazím. Šťouchne do mě loktem, až syknu bolestí. „Proč do toho dáváš tolik síly?“ zaskuhrám.

„Ten obraz se pohnul!“ zašeptá a já se rozesměji.

„Jo, pohnul a co má být? To je Lheonidas, o něm jsem ti nikdy nevyprávěl?“ divím se. Myslel jsem, že o něm ví, ale očividně ne.

„Nevyprávěl. Jak jsi mi mohl zapomenout říct něco tak důležitého, jako že máš doma obraz který se hýbe?!“ skoro mi ječí do ucha.

„Já za to nemůžu! Vždycky jsem na to nějak… zapomněl,“ pokrčím rameny a trošku se přikrčím, jak očekávám další výbuch, popřípadě nějaké ty dobře mířené kopy, rány pěstí popřípadě loktem.

„Já ale i mluvím!“ ozve se Lheonidas a Yoana ztuhne uprostřed pohybu, otočí se a vytřeštěně na něj hledí.

„O-on právě pro-promluvil!“ ukáže na něj.

„Na lidi se neukazuje,“ ohradí se osoba na kterou míří prstem.

„Ale prosím tě, ty ani nejsi člověk,“ zklidním ho a jen se směju jeho uraženému výrazu a Yoaninýmu pohledu, kterým přeskakuje ze mě na Lheonida.

„Co to má být Alexandře?! Jak to, že mluví a jak to, že jsi mi nic neřekl?!“ začne do mě hustit, jen co se jí vrátí hlas.

„Já nevím! Nějak jsem to nepovažoval za důležité a asi nikdy nebyl Lheo tady, když jsme tudy procházeli! Je to jen blbá shoda náhod!“ bráním se, ale i tak se neuchráním před pořádnou ránou do ramene.

„Nepovažoval za důležité?! Nepovažoval za důležité?! Jak to můžeš říct?! Víš jak já miluji tyhle věci! A ty to nepovažuješ za důležité?!“ ječí dál a já se divím, že se jí nerozteče mejkap, jak jí hoří tváře vztekem.

„Dobře dobře! Omlouvám se! Hlavně mě už nebij!“ chráním si hlavu rukama a Yoana se jen tak tak drží, aby se na mě nevrhla.

„Dobře,“ procedí skrz zuby. „Protentokrát ti to omluvím, ale ještě jednou uděláš něco takového a já tě zabiju! Rozumíš,! Stáhnu z tebe kůži! Vykastruju tě! A všechno to pak dám Loisovi před pokoj!“ syčí jako hodně, ale opravdu hodně naštvaná kočka. Nebo taky had. Napadne mě.

„Lois mě pomstí!“ odporuji jí s jistotou, kterou nevím kde beru.

„Jo tvůj Loisík tě pomstí jo?“ zamyšleně se na mě podívá, než se jí v očích rozhoří plamen, který nevěstí nic dobrého. „Očekávej pomstu hochu. Pěknou pomstu,“ zasměje se zlomyslně. „Vím, že Lois je pěkně nadržený sexistický prase a když tě dostane na zlatém podnose, obaleného jen tím nejnutnějším, nevzpírajícího se a po chuti, myslím že mi bude velice vděčný,“ šeptá, ale mě to zní jako výhružný sykot hada, který se právě hodně ale opravdu hodně naštval. Proč já?! Pomyslím si trpitelsky.

„To bys neudělala,“ nejistě na ni pohlédnu.

„Jsi si tím tak jistý?“ zvedne jedno obočí.

„Jsem,“ stále to tak ovšem nevypadá.

„Aby ses pak nedivil, ta můj milý Princi. Abys pak neskončil s tím, že se minimálně týden nezvedneš z postele. A ta postel určitě nebude tvoje,“ otočí de a blýskne po mě šelmovským úsměvem, až se otřesu a po zádech mi začne stékat studený pot.

„Nezapomeň, kdo ti tu pomáhá zbavit se nápadníka,“ upozorním ji nenápadně, jen co aspoň trošku nabiji zpět ztracenou sebejistotu.

„A ty nezapomeň, kdo mi tu zatajil citlivé informace,“ zasyčí nazpět.

„Myslím, že by mi byla schopna urvat koule, kdyby to neznamenalo, že by pak neměla partnera na vykonání našeho plánu.

„Ale je to polehčující záležitost,“ zamyslí se. „Ale stejně to s tím nic neudělá,“ zasměje se ďábelským smíchem a j jen čekám, kdy se ozve ten ďábelský hlas, chválící svou dceru, že dělá takové ďábloviny. Bohužel, (nebo spíš Bohudík?) ať čekám jak čekám, nic se neozve, jenom mě ta Satanka předem mnou pobízí do kroku, že to jinak nestihneme.

„Jasně jasně, už jdu,“ zabručím si pod vousy.

„Říkal jsi něco?“ málem mě zavraždí pohledem.

„Ne nic zlato!“ zvednu v obraně ruce.

„Ještě že tak,“ kývne a následně se usměje. „Teď ale není čas na nějaké neshody, to si vyřídíme po plese, teď musíme hrát zamilovaný páreček a tak to musí vypadat věrohodně. Jen doufám, že se Lois naštve a pak ti to dá pěkně vyžrat, až tě najde v té posteli,“ zasměje se zlomyslně a úplně vidím, jak jí z vlasů rostou rohy. Jak já se s ní vůbec můžu navit? Vždyť je to hotová ďáblice! Rychle ji doženu, nabídnu jí rámě a radši celou cestu až ke dveřím do síně, kde se odehrává bál, nic neříkám a jen poslouchám její žvanění o blbostech.

„Tak jsme tady,“ poznamenám tiše a zhluboka se nadechnu.

„Jsme tady,“ přitaká Yoana a upraví si šaty, než vejdeme do sálu, kde to už pěkně žije. Po celém sále krouží tančící páry a po krajích síně se u stolů s jídly rozežírají pánové i dámy různého věku. Všude je slyšet hudba smích a občas i nějaký ten křik, když pán dámě šlápne na nohu a ona ho obdaří nevybíravými slovy. Kde jsou ty vychované dámy, které tohle přecházejí beze slova? Tak by se to mělo dělat. Dělat, jakože se nic nestalo a ne z toho dělat takovej povyk. Chudáci muži. Teď jen doufám, že nenarazím na ty fůrie, neboť stále netuším, kdo si mě nakonec z těch dvou vybral. Celý večer se prostě bude muset držet Yoany, i když z ní stále cítil tu slibovanou pomstu.

„Výsosti, mohl bych si na chvíli vypůjčit vaši partnerku?“ ozve se za mnou.

„To je on,“ nakloní se ke mně Yoana a nervózně mi stiskne ruku. Oplatím jí stisk a usměji se ni. Pomalu se otočím a svůj pohled zaměřím na toho muže přede mnou. Ihned mi je jasné, proč ho Yoana tak strašně nesnáší.