U Mušketýrek

 Dor

„Co ten tady dělá?“ zeptá se šokovaně Asaie.

„Dělá snídani?“ opáčí ironicky Dovid a dospělí se jen potichu smějí.

„A nejsem Ten, ale Dor!“ dám si ruce v bok.

„Ne, ty nejsi Dor, ty jsi Sněhurka.“ Opraví mě blahosklonně Dovid, jako bych byl postiženej či co.

„Nejsem Sněhurka ty přerostlej pajzlíku!“ zaječím na něj.

„Ale jistěže…né.“ Vyplázne na mě jazyk a já ho přes něj plácnu utěrkou. Okamžitě si ho začne rukávem otírat jak blázen. Rozesměje to všechny okolo stolu včetně mě.

„Tak co tu děláš?“ podívá se na mě přímo Asaie.

„Jak už se řeklo. Dělám snídani.“ Pokrčím rameny, jako by to vše vysvětlovalo. Asaie akorát začne nabírat rudý odstín a já se mu v duchu směju.

„Někdo by měl točit, ať jsou pak důkazy, že to byla vražda.“ Poznamenám a všichni se rozesmějí. Myslím, že momentálně by nebyl nikdo schopný pro tu kameru dojít. Asaie jen víc zrudne.

„Co se tu kurva děje!!“ zařve, až mám chuť schoulit se do klubíčka.

„Klidni hormon, mladej, jasný?“ zchladí ho Kukuru a Asaie jen tiše pění.

„Ještě pořád jsem se nedozvěděl, proč tu je!“ ukáže na mě.

„Neukazuj na mě! To tě neučili, že ukazování je neslušné?“ káravě kývu ukazováčkem.

„Co-tu-dělá!“ odsekává a propaluje mě pohledem.

„Vždyť to-“

„Ááááá!!! Je mi jasný, že dělal snídani! Ale proč je v domě?!“ doslova si zoufalstvím rve vlasy.

„Nech ty vlasý!“ zavěsím se na jeho ruce.

„Co?“ podívá se na mě Asaie očividně vyveden z rovnováhy.

„Když si tu vytrháš vlasy, nebudeš se mi pak líbit!“ našpulím pusu a začnu mu ty dokonalé fialové vlásky upravovat do původní podoby.

„A proč myslíš, že bych se ti chtěl líbit? Tím spíš je teď budu nosit neupravené!“ ovšem mé ruce stále se probírající v jeho hlavě neodstrčí.

 „Kurva! Nestíháme!“ vyjeknu a začnu se hrnout od stolu.

„Nemluv sprostě mladý muži!“ zakřičí za mnou Svana a hned na to vyběhnou z kuchyně i Dovid s Asaiem.

„Sněhulice pohni si!“ ječí za mnou Dovid, když narychlo hledám mobil, který nemůžu najít. Já vím, že jsem ho v pokoji ještě měl! Dolů jsem ho nenosil! Kruci! Kruci!! Kruci!!!

„Já nevím kde je!“ zaječím dolů.

„Kde co je?“ nechápe Dovid.

„Mobil!“

„Nemáš ho v ruce?!“ podívám se do ruky. Já jsem debil!

„Jo mám!“ letím dolů a cestou sebou naberu bundu a bágl s učením. Nechápu, jak se mi dostal do ruky.

„Ty seš debil.“ Informuje mě Dovid.

„Hej! To o sobě můžu říkat je já!“ ohradím se a spěchám k autu Jamese Bonda. Na spolujezdce se sveze Dovid a už se čeká jen na Asaie.

„Audi R8 jo?“ ozve se obdivně Asaie. První věta, kterou od toho odhalení pronesl. „Já pojedu na Black.“ řekne jen a zamíří k bílé motorce. Za celou dobu mi nevěnuje ani jeden pitomej pohled.

„Proč se jmenuje Black, když je bílá?“ nechápu a opatrně vyjedu z garáže. Cestou do školy doslova proletíme a na školním parkovišti zastavím smykem. Hned vedle nás zabrzdí Asaie a  okamžitě se rozejde do školy.

„Páni! Já chci znova!“ zaječí Dovid, kterému se rychlá jízda očividně zalíbila.

„Tak to máš blbý skrčku. Najdi si Hirokiho.“ Ušklíbnu se a vypláznu na něj jazyk.

„Jasně. Až ty najdeš toho osmýho trpaslíka.“ Odsekne mi s úsměvem.

„To se bohužel už stalo, a jestli nechceš, aby si tě hned odvedli, upaluj na hodinu. Jdeme o deset minut později.“ Vystrčím ho z auta a taky se pakuji pryč. Ještě miláčka zamknu a vyrazím na opačnou stranu než Dovid. Jen na něj mávnu a klidným krokem jdu k budově. Když už jdu pozdě, tak proč spěchat, že? Přezul jsem se, svlíkl se a vydal se do třídy, zhluboka se nadechnu a vejdu. Okamžitě si všimnu dvou věcí. První je, že na katedře sedí naše těhotná třídní učitelka a něčemu se směje. Třída ji celkem zaujatě poslouchá, až na pár týpků co se jí pošklebuje.

„Oh! Kdepak jsi byl? Asaie je tu už pět minut!?“ zeptá se mě s úsměvem.

„Ále. Musel jsem vykopávat jednoho trpaslíka.“ Pokrčím rameny a také se na ni usměji.

„Zahradního?“ zeptá se s humorem.

„Ne, Hirokiho. Odmítal se hnout a tak letěl volným pádem.“

„Volným pádem? Nechtěl si náhodou vykopat?“ zvedne své perfektně upravená obočí.

„Plány se mění z vteřiny na vteřinu.“ Zářivě se na ni usměji a jdu si sednout vedle Asaieho.

„Jo to znám.“ Usměje se a dál něco žvatlá.

 Celou hodinu mě Asaie absolutně ignoruje a učitelka přímo srší dobrou náladou. Zrovna se k němu nakláním, abych mu dal pusu, protože nevim, jak jinak ho přimět se na mě podívat, když se rozrazí dveře od třídy.

„Liliano! Co si myslíš, že děláš?!“ vletí do místnosti zadýchaný mladý muž s pohledem upřeným na naši třídní. Nejspíš její přítel či manžel.

„Coby? Učím.“ Usměje se na něj zářivě.

„Ale máš být doma!“ vyjekne muž a učitelka se na něj podává.

„Ale když já se tam nudím!“ hodí po něm dokonalé psí oči, ale na něj nejspíše nepůsobí, protože si dál vede tu svou.

„Máš rizikové těhotenství! Nesmíš se přepínat! Výš jak jsi na tom s náladami! Výraznější změna a můžeš o to dítě přijít! Pojď domů.“ Zalomí rukama a zoufale hledá pomoc po třídě. Většina z nich ho ignoruje, ale to spíše proto, že po nich učitelka hází takové pohledy, že i Godzilla by se vrátila do své původní velikosti, než se s ní teď setkat.

„Má pravdu Pančelko.“ Ozve se Asaie a upřou se na něj dva pohledy. Jeden je nenávistný slibující pomstu a druhý je vděčný a slibuje ochranu před pomstou, i když tímhle si nejsem tak jistý, podle toho jak vypadá třídní.

„Opravdu má pravdu Liliano.“ Řekne tentokrát ředitel, který se objeví ve dveřích. Učitelka jen svěsí hlavu a jako zmoklá slepice se vyplouží ze třídy. V tuto chvíli jsem rád, že tohle jako chlap nikdy nezažiju, neboť těžko by mohl Asaie porodit dítě, že.

Hned na to se do třídy přižene postarší, hyperaktivní dáma a hned nás začne rozdělovat do dvojic. Jsem s Asaiem, neboť s ním sedím v lavici, ale protože se mnou nemluví, nic neuděláme. Celý zbytek školy mě ignoruje a já jsem z toho na nervy. Poslední hodinu už to nevydržím. Nahnu se k němu a mám v plánu udělat to, co jsem plánoval udělat, než sem vtrhl v první hodině přítel třídní. Když jsem od něj jen malinký kousíček, dýchnu mu na tvář a on sen a mě otočí. Hned toho využiji a krátce ho políbím na rty. Je to ještě lepší než v představách! Hned se odtáhnu a zadívám se na tabuli. Asaie na mě bezhlesně hledí po zbytek hodiny.

„Co to mělo znamenat?“ zeptá se mě Asaie jen co zazvoní.

 „Chtěl jsem, aby ses mi začal věnovat.“ Odpovím mu upřímně.

„Věnovat se ti?“

„Jo věnovat. Ignoroval si mě.“ objasním mu to a zvednu se, že odejdu, ale chytne mě za ruku a otočí k sobě.

„Proč jsi to dělal?“

„Co jsem dělal?“ v první chvíli nechápu, o čem mluví.

„No proč jsi mi hned neřekl, že jsi můj bratranec?“ aha tak o tomhle.

„Chtěl jsem tě poznat takového, jaký jsi a ne takového, jaký by ses dělal v mé přítomnosti.“ Pozvednu koutek úst.

„Ale proč? To tě nenapadlo, jaké by to mohlo mít následky? Nenapadlo tě, že takhle nehorázně flirtovat se svým bratrancem není nejlepší nápad? Co když jsem se do tebe zakoukal? Co když se mi rozbuší srdce, jen co se ke mně přiblížíš, jen co uslyším tvůj hlas? Co když nedokážu racionálně myslet, když jsi poblíž? Co když má neukojitelnou touhu tě políbit?“ Podívá se na mě zoufale.

„A co když jsem to dělal právě proto? Co když jsem chtěl, abys tohle cítil?“ zeptám se ho.

„Takže sis se mnou jen hrál?“ není to ani tak otázka, jako smutné konstatováni.

„Nehrál!“ ohradím se možná až moc rychle.

„Tak proč?“ zašeptá a přitáhne si mě blíž k sobě.

„Já nevím.“ Zašeptám, ještě než spojí naše rty. Jenže v tu chvíli zpanikařím. Vytrhnu se mu a uteču na chodbu, kterou vyběhnu ven. Proč ho v jednu chvíli sám líbám, a když to udělá on, tak uteču? Ovšem venku mě čeká další překvapení. Velice zlé překvapení. U školní brány stál Orochi.