U Mušketýrek

  Dor

Co tu dělá?! Pomyslím si zděšeně a okamžitě začnu couvat. Skrz bránu neprojdu v žádném případě. Otočím se, ale ze školy právě vychází Asaie a vypadá, jako by zažil všechnu bolest světa. Je mi líto, že jsem tak zbaběle utekl, ale najednou jsem nevěděl co dělat a jako nejlepší řešení mi připadal útěk. Je to zbabělé a teď toho lituji, ale stalo se.

Rozeběhnu se napravo, ovšem Asaie si mě všimne a vydá se za mnou. A není jediný. Slyším i Orochiho, jak na mě něco volá. Proč mě nemůže nechat být!?

Velký had. Hodí se to k němu. Slizkej a odpornej škrtič. Horší než kobra a anakonda dohromady. Něco si umane a jde přes mrtvoly. Jediný kdo je podle mě větší grázl je ten, kdo nařídil vraždu mých rodičů. A nemyslím si, že by si byli nějak povahově daleko…

Běžím až na opačnou stranu školních pozemků, kde je druhá, povážlivě menší brána. Ovšem tam stojí Lucky. Orochiho pravá ruka. Stejně slizkej jako on. Rychle obrátím směr a tím naberu Asaie, který mě právě dohonil. Shodím ho na zem a rychle mu zacpu pusu rukou, neboť se nadechoval, aby něco řekl. Jen se na mě nechápavě podívá a pak mě ze sebe shodí.

Co to má znamenat? Naznačí rty a já se na něj jen bezradně podívám.

„Promiň.“ Zašeptám, chytnu ho za ruku a rozeběhnu se někam do hlouby školního parku, kde se jim ztratíme. Anij sem netušil, že je tak rozlehlý. Doběhneme až nakonec, kde nám od svobody brání veliký živý plot. Jsme v koncích! Najednou mě Asaie zatahá za ruku a ukáže někam na plot. Nechápu co tím myslí, ale když mě dostrká až k tomu místu, uvidím u země díru, kterou se dá prolézt. Ihned se sehnu a začnu se plazit. Vylezu na druhé straně a rozhlédnu se. Naštěstí nikoho nevidím a tak počkám, až proleze Asaie.

„Co to mělo být?!“ zeptá se naštvaně. Myslím, že mu dlužím vysvětlení.

„To byl Orochi.“ Řeknu, ale do očí se mu nepodívám. Stále mám výčitky kvůli tomu útěku. Kdo by taky neměl, že?

„Orochi?“

„No…já se s ním jednou zapletl.“ Zamumlám vyhýbavě.

„Jak…zapletl?“ zeptá se nejistě.

„Já…“ uhnu očima. Nedokážu to říct.

„Tak jinak…zaplet ses s ním jako milenec, nebo s ním máš nevyřízené účty?“ zeptá se přesněji. Proč mi tohle dělá?

„O-oboje.“ Kníknu a se slzami v očích se dál zarytě dívám do země. Proč mám pocit, že jsem ho teď ztratil?

„To nemyslíš vážně.“ Vydechne. Nejspíš nečekal kladnou reakci na tu první možnost. Jen potupně kývnu a snažím se rozmžikat slzy, které se mi derou skrz víčka.

„Kolik tvých dalších zhrzených milenců se tu ještě ukáže?“ zavrčí. Ta slova se mi zabodávají do srdce jako rozžhavené dýky. Mám pocit, že mi vnitřnosti rozdrtí neviditelné kleště a chce se mi brečet. Srdce mi buší jako splašené a po těle se mi šíří beznaděj. Tak takové to je, když někoho zklamete? Je mi ze sebe špatně. Chci něco říct na svou obhajobu, ale nevyjde ze mě ani hlásek. Proč?!

„Tak kolik?!“ v jeho hlase je slyšet špetka hysterie. „Proč jsi mě taky donutil se do tebe zamilovat? Budu tě také pronásledovat tak dlouho dokud nezešílím?! No tak! Proč si to udělal?!“ zakřičí na mě zoufale. Tohle jsem nechtěl! Stále nenalézám hlas.“Nemáš co říct? Hm!?“ Ne! Prosím já ti to vysvětlím! „Jen sis se mnou hrál? Moc vtipný!“ začne se hystericky smát. Nehrál jsem si s tebou! Slyšíš? Nehrál! Kde je hlas?! Kde je krucinál můj hlas? Hrdlo mám sevřené tak, že mám problém jen polykat, natož ze sebe něco vydat. „Neodpovíš? Stále nemáš co říct?! To je to všechno pravda?!“ zaječí a zvedne mou dosud skloněnou hlavu.

Po tváři se mi koulejí slzy a rty se němě pohybují ve snaze něco říci. Ani vzlyky nejsou slyšet. Nic. Jako bych ztratil hlas. Překvapeně se dívá na můj ubrečený obličej, ale během chvíle se tam vrátí předchozí opovržení, zklamání a vztek. Odvrátí se ode mě a já se pokusím zakřičet. Nejde to. Vyrazím ze sebe jen podivný chrčivý zvuk následován vzlykem. Konečně něco! I když to nejsou slova. Otočí se a odchází. Okamžitě ho chytnu za rukáv a on se na mě podívá s nenávistí v očích.

„Prosím!“ zachrčím a znovu se rozbrečím.

„O co prosíš?“ zeptá se s opovržením, ale slyším tam i malou naději. Nebo si to namlouvám?

„O-o-o…“ zoufale se na něj podívám. Nejsem schopný ze sebe nic víc vypravit.

„Zřejmě mi nemáš co říct.“ Odfrkne si a vytrhne se mi. Nesmí odejít! Nechci ztratit někoho dalšího!  

„Ne…“ vpravím ze sebe s obtížemi.

„Co ne?“ otočí se zpět a v jeho očích vidím tu jiskřičku naděje, kterou jsem si doufám jen nevysnil. Udělám krok k němu a horečnatě přemýšlím, jak mu to všechno říct beze slov. Všechno to co k němu cítím. Všechen ten zmatek a všechno mu vysvětlit. Jsem s rozumem v koncích a tak udělám to jediné, co mě v tu chvíli napadne. Políbím ho. Vložím do toho polibku všechny pocity i všechny mé naděje, strachy a touhy. Ovšem on mě odstrčí.

„Když mi nechceš nic říct, nemá cenu se tu s tebou zahazovat.“ Otočí se a rozeběhne se pryč. Dívám se na jeho vzdalující záda a přemýšlím, proč se to stalo. Proč jsem zase narazil na nepravého. Proč si mě nemůže v klidu vyslechnout? Jasně, asi těžko tě vyslechne, když nedokážeš nic říct. Drbne si do mě ironicky můj vnitřní hlas. Znovu se rozbrečím a začnu se ploužit domů. Ujdu ani ne dva bloky, když uslyším Orochiho nezaměnitelný hlas.

Připlížím se blíž a vykouknu zpoza rohu. To co uvidím mě přimrazí na místě. Stojí tam proti sobě Asaie s Orochim a hádají se. Zaposlouchám se.

„…víš kdo je ten tvůj Dor?“ zeptá se posměšně Orochi.

„Ano vím. Je to moje Sněhurka.“ Zavrčí Asaie nazpět. Já jsem jeho Sněhurka? Pomyslím si ironicky, ale vzplála ve mě nová naděje. Třeba to s tou nenávistí nebude tak žhavý, ovšem ještě před pěti minutama to vypadalo, že kvůli mně začne třetí světovou.

„Sněhurka? A ty jsi její princo, co? Ne. Je to jen obyčejná děvka, hochu. Obyčejná děvka.“ Krutě se zasměje.

„Řekni to ještě jednou a garantuji ti, že mít tak rozbitou hubu, že ani to brčko v ní neudržíš.“ Řekne temně Asaie a Orochi se jen zašklebí.

„V posteli byl nejlepší. Ze všech kurv co jsem jich v posteli měl, byl on nejlepší. Jak byl vášniv-“ nedopoví, neboť ho Aaie dobře mířeným kopem praští zboku do čelisti a on letí téměř o dva metry dál.. Až sem dolehne ostré křupnutí, jak mu nejspíš zlomil čelist. Bolestně zkroutím tvář. To muselo bolet.

„Varoval jsem tě.“ Zavrčí Asaie a plivne na něj.

Mě v tu chvíli stoupnou chloupky na zátylku. Otočím se a uvidím tam Luckyho, jak se napřahuje k ráně. Tak zezadu jo? To sis zavařil blbečku. Pomyslím si a okamžitě mu dupnu na achilovku. Hned se kácí k zemi s jasně vepsanou bolestí v tváři. Tohle pěkně bolí, když víte jak to provést. Měl jen štěstí, že jsem mu ji rovnou nepřetrhl. Kdybych ten chvat použil v plné síle, stačil by mi jeden prst na to, aby ji měl srolovanou až u kolene. Naučil mě ho jeden starý mnich, který byl mistr bojového umění, které bylo kdysi dávno ve starém Japonsku zakázáno, ale dál se předávalo z generace na generaci. Nepatřím mezi ty vyvolené, ale chodil jsem k němu pro rady do života. Zní to divně, ale jeho slova byla moudrá a vždy jsem se mu mohl se vším svěřit. Vlastně jsem byl jediný, kdo za ním tehdy chodil a on mě za to údajně naučil tenhle chvat. Jeho poslední slova byla, že se těší na naše příští shledání. Doteď nechápu jejich význam, ale věřím mu.

Rozeběhnu se pryč a přitom přemýšlím o tom, co se tam na rohu stalo. On mu zlomil čelist. Kvůli mně. Kvůli tomu, že mě nazval kurvou. Znovu se rozbrečím.