U Mušketýrek

 Dor

Pomalu se probírám s nosem zabořeným do svalnaté hrudi. Hrudi?! Rychle se podívám nahoru a spatřím spící tvář Asaie. Okamžitě mám v hlavě vymeteno. Ve spánku vypadá tak uvolněně a krásně. Tak nějak si představuji Boha. Lehce pootevřené rty lákají k polibku. Už se k němu nakláním, když se mi vybaví celý včerejšek. Zaseknu se v půlce pohybu a vytřeštím oči. Já mu to řekl! Já mu úplně všechno řekl! Neznáme se ani celý týden a už jsem mu na sebe všechno řekl! Ne…všechno ne. Oddechnu si, když si přehraji náš rozhovor. Neřekl jsem mu jednu malou maličkost, kterou si hodlám nechat chvíli pro sebe. Bojím se, jak by reagoval. Určitě by mě nechal a to s tím vyznáním lásky by vzal zpět. Ano. Nikdy se to nesmí dozvědět a Orochimu v tom zabráním jakýmkoliv způsobem.

„Dobré ráno.“ Ozve se rozespale a já se nejistě usměji. Netuším co čekat. „Tak bubák už odešel, nebo je tam pořád?“ zeptá se.

„Bubák?“ nechápu, ale pak se mi rozsvítí. Ach ano…bubák. Pomyslím si s úsměvem.

„No jestli tam bude bubák dál a nebo jestli už odešel.“ Vsvětluje s pobavením v očích.

„Nó…myslím, že říkal něco o tom, že tam nějakou dobu hodlá zůstat.“ Přemýšlivě našpulím ústa, na která vzápětí dostanu polibek. On mě políbil. Uvědomím si a zčervenám. Zpropadená červeň! Jak já ji nesnáším! Jen se usměje a pohladí mě po tváři.

„Tak vstáváme, ať můžeme vyrazit do školy.“ zvedne se a mě vytáhne sebou. „Jdu do koupelny první.“ Otočí se za mnou a odkráčí do dané místnosti. Nechal pootevřené dveře a tak mě napadne velice lákavá myšlenka. Potichu se přikradu ke dveřím a nakouknu dovnitř. Uvidím ho stát ve sprše plné páry a tak vidím jen jeho nejasné obrysy. Od té podívané nemůžu odtrhnout oči, dokud se neotevřou dveře od sprchového koutu a nesetkám se s jeho pohledem.

„Tak tys šmíroval, jo?“ zeptá se chraplavým hlasem, až mi přejede mráz po zádech.

„Nene! Já jsem zabloudil, když jsem hledal kudy ke Sněhurce.“ Vyblekotám první, co mě napadne. No skvělé. Ironicky se pochválím a začnu před Asaiem couvat. Jen si po cestě vezme ručník a dál se přibližuje. Docouvám až doprostřed pokoje a Asaie už je ode mě sotva metr, když se ozve Svana až nebezpečně blízko dveří. Vyděšeně se na něj podívám a on rychle zapadne do koupelny. Okamžik nato se otevřou dveře a vejde Svana. Sice s Kukuru nevypadají, že by jim nějak vadilo, kdybychom s Asaiem něco mezi sebou měli, ale asi by vážně neskákali štěstím do stropu.

„Tak kde jste? Už máte na stole snídani a máte na ni pět minut! Jinak přijdete pozdě!“ začne do mě hned hustit a já jen přikyvuji. „A co vůbec děláš u Asaie v pokoji?“ zeptá se zkoumavě. Rychle se snažím vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu.

„On mi vzal mobil, a kdybych se nenaučil vstávat bez budíku, asi bych ještě spal.“ Řeknu a jen doufám, že nebude chtít vidět ten mobil, který samozřejmě leží na stolku u postele. U mé postele, v mém pokoji. Svana kývne a dál to nerozebírá. Stejně ale vypadá, jako by něco tušila. Jestli spolu teda začneme chodit, dlouho to pod pokličkou neudržíme. Zajímalo by mě, co teď budeme mít za vztah. Zamyslím se a vyjdu z pokoje se převlíct. O pět minut později, stále přemýšlející, vyjdu z pokoje a hned si mě k sobě někdo přitáhne. Zády se opírám o Asaie a ten mě lehounce líbá na krku. Je to tak příjemné…Tiše vzdychnu, ale pak se mu vytrhnu.

„Musíme si pak promluvit.“ Otočím se k němu a on jen kývne. Přitom jsem v jeho očích zahlédl strach a obavy.

„Tak kde jste?! Pět minut uběhlo!“ zaječí Svana a my se hrneme do kuchyně, kde se v rychlosti nasnídáme a přitom zjistíme, že Dovid už odjel.

„A to nás nemohl vzbudit?“ zanadává si Asaie a já souhlasně přikyvuji. Svana jen pokrčí rameny.

„Tak jdeme.“ Ozvu se a zvednu se do stoje. Asaie mě následuje a během chvíle už uháníme mým autíčkem do školy. Po cestě nijak nestíháme mluvit a jen co dojedeme ke škole, vystartujeme z auta, jako když střelí a letíme do třídy. Stihneme to těsně před učitelem a to je co říct, neboť tenhle učitel vždy chodí do hodin záměrně o pět minut dřív než má. Nechci vědět, co ho zdrželo, že jde o pět minut pozdě.

Celá první hodina proběhne relativně v klidu, až na malou hádku, ve které jsme se s Asaiem neshodli, jestli je gejša prostitutka anebo ne. Já zastávám názor, že ne, ale on si stojí za tím, že ve filmu bylo to a ono. Myslel tím obřad mizuage, při kterém se vydraží panenství maiko, což je učednice na gejšu, je dostatečný důkaz, že je prostitutka a navíc, už málo lidí ví, co je gejšiným pravým poselstvím. Já se oháněl tím, že když se zákonem zakázala prostituce, tak živnost gejš nebyla nijak ovlivněna kromě toho, že museli přestat provozovat mizuage. Samozřejmě jsem ho nepřesvědčil a debatovali jsme o tom i o přestávce, kde jsem to ukončil slovy, že blbcovi blbost nevymluvíš. Zvedl jsem se a šel na záchod.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ ozve se mi za zády a já leknutím nadskočím.

„Jo, chtěl.“ Řeknu a pomalu se na něj otočím.

„A o čem?“

„Jak je to teď s námi?“ zeptám se a čekám na jeho reakci. Zvenku k nám doléhá zvuk bavících se studentů, ale já vnímám jen Asaiovi rty, ze kterých má být vyřknuta ta osudová odpověď.

„Nevím. Chtěl bych s tebou mít plnohodnotný vztah, ale nevím, jak to chceš ty.“ Podívám se na mě a mám pocit, že mě propálí pohledem.

„Ale známe se ani ne týden a jsme bratranci.“ Řeknu první a jediné dva argumenty, které mám. Proč mu odporuji, když to tolik chci?

„Když nechceš.“ Řekne smutně a otočí se k odchodu.

„Ale já chci!“ rychle ho chytím za rukáv a otočím ho k sobě. Podívá se na mě s nedůvěrou vepsanou ve tváři a já netuším, co mám dělat. Vždyť to ráno bylo tak krásné! Tak udělám to, co on tam. Zvednu se na špičky a políbím ho. Ihned mě chytne kolem pasu a polibek prohloubí. Naše jazyky se do hry zapojily téměř okamžitě a vypadalo to, jako by žily vlastním životem. Pomalu mě nutil couvat, až jsem narazil na stěnu. Když jsem ucítil studené kachličky, jak mě studí i přes košili do zad, instinktivně jsem se k němu ještě blíže přitiskl a jednou rukou zajel do jeho vlasů. Kolenem mi lehce roztáhl nohy a dal ho nebezpečně blízko rozkroku. Tiše jsem do polibku zavzdychal. Usmál se a v polibcích přitvrdil. Začal mě hladit po hrudi pod košilí a já se bál, abych všemi těmi pocity, které jsem prožíval, nevybuchl. Zrovna v tom nejlepším se za námi ozvalo odměřené odkašlání.

„Co je?“ otočil se naštvaně Asaie na osobu za námi. Očividně nebyl rád, že ho někdo vyrušil z tak zábavné činnosti, jako hrát si se Sněhurkou. Za námi stál Lucius a nevěděl kam s očima.

„No…zaprvé už zvonilo a zadruhé…nechte si to na doma, jo?“ s tím celý rudý odejde.

„Tak pojď.“ Vysmeknu sem u a chytnu ho za ruku. Jen něco neidentifikovatelného zavrčí a rozmrzele se vydá za mnou. Na všechny ve třídě hází vražedné pohledy a celou hodinu jen kouká z okna a přitom si pod nos mumlá nějaké nadávky. Nejspíš nadávky, protože to bylo v nějakém jazyku, kterýmu jsem nerozuměl. Jen co učitel ukončil hodinu, nahrnula se dovnitř celá parta v čele s Camilem.

„Je to pravda?“ ptá se hned.

„Co je pravda?“ otočím se na ně.

„No to, že jste spolu.“ Řekne místo Camila Vicky.

„No…asi jo?“ podívá se na mě Asaie a já jen s úsměvem kývnu.

„Ale-ale vždyť se znáte sotva několik dní!“ zapiští Dan.

„To možná jo, ale stejně mám pocit, že se známe mnohem dýl.“ Usměje se Asaie.

„Asi jsme spolu byly v minulém životě.“ Přidám se.

„Sněhi ty věříš na minulé životy?“ chce vědět Hiroki.

„Jop.“ Zářivě se na něj usměju a zakousnu se do svačiny, která je přímo dokonalá. Chuť té pochoutky se mi rozlévá po jazyku, až mám chuťové pohárky tak plné, že hrozí, že přetečou. „Asaie, zkus tu svačinu. Je dokonalá.“ A znovu si kousnu.

„Co to vůbec je? Vypadá to jako tortilly a v tom červy.“ Řekne štítivě Vicky. Podívám se, co to vlastně jím. Vážně jsou to červy. A jak dobří.

„Jo jsou to červy.“ Usměji se na něj. „Chceš ochutnat? Chutná to výborně.“

„Nenene…díky.“ Začne couvat a ostatní se rozesmějí.

„A já bych dostal?“ zeptá se Renai. Co ten tu zas dělá?!

„Ty dostaneš leda přes držku, jestli okamžitě neodprejskneš.“ Zavrčí m a znovu si kousnu.

„Nemusíš tu přitažlivost mezi námi tak skrývat. Ještě mi dáš rád.“ Usměje se svým odporným rádoby svůdným úsměvem. Když uslyším ten dvojsmysl tak vše co jsem nestačil rozkousat a spolknout vyprsknu, čímž ho dokonale nahodím. A že toho bylo hodně. Asi bych se měl přestat tak cpát. Chytnu z toho ale takovej záchvat, že mám problém udržet se v lavici. Ostatní jsou na tom podobně. Jak často se vidí Renai poprskanej od tortily s červy? No moc často asi ne.

„Vy-vypadáš jako by-s vstal z-z hro-bu.“ Vydám ze sebe mezi záchvaty smíchu. Renai se na mě jen zlostně podívá a odkráčí pryč.

„Ani jsi mu nemusel dát přes tu hubu.“ Poznamená překvapeně a trochu zklamaně Camil, který se již jakžtakž vzpamatoval a pobaveně sleduje třídu, která se snaží zadržet smích. Snad kromě party, která Renaie obdivuje, se smějí všichni. Nejspíš nebudou tak strašný kolektiv. Tedy když odmyslíme Renaiovi následovníky.

„Víte, napadlo nás, že bychom po škole skočili do cukrárny. Pracuje tam jeden ták strašně hezkej kluk.“ Začne se rozplývat Vicky a my se na něj jen překvapeně podíváme.

„Ty jsi na kluky?“ zeptáme se překvapeně.

„Nó…očividně jsem na oboje, ale donedávna se mi líbili jen holky.“ Zamumlá a Camil ho jen poplácá po zádech.

„Víš, přeju ti to. Mě můj miláček opustil při jedné pouliční bitce. Bylo to vlastně jenom chviličku před tím, než se k nám Dorinka vrátil. Byl to gang Toshihira, ovšem už není. Porazili jsme ho.“ Řekne pyšně. „Ale za takovou cenu...“ Zašeptá smutně.

„Jak opustil?“ nechápe nikdo, kromě mě.

„Umřel.“ Řekne to slovo a v očích se mu mihne dávná bolest.

Pamatuji si, jak z jeho smrti byl a dně. Vážně to tehdy vypadalo, že se přinejmenším zabije. Naštěstí je to za ním, ale tehdy si svatosvatě slíbil, že už se do nikoho nezamiluje. Jsem zvědavý, kdy se objeví někdo, kdo mu totálně zamotá hlavu.