U Mušketýrek

Dor

„Jak jako unesli?!“ zaječí na nás a já se přikrčím.

„No, on mě jeden chlap chce dostat na lopatky a unesl proto Dovida…“ zamumlám.

„Dostat na lopatky?“ nechápe.

„No chce mě vydírat. Ještě nevím, co bude chtít, ale něco hnusnýho to bude. Máme ale plán, jak ho zachránit. Možná budeme potřebovat pomoc policie.“ Podívám se na něj prosebně. Přece jen je strážník, takže by snad mohl mít i nějaké známosti na vyšších místech. Aspoň v to doufám.

„Aha. Tak ho najděte.“ Odpoví ledově a já kývnu.

„Pojď.“ Chytne mě Asaie za ruku a já se zdrchaně vydám za ním. Najednou se cítím tak unavený. Dojdeme k jeho pokoji a já sebou hodím na postel. Jen se zasměje a já se ušklíbnu a zavřu oči.

„Je mi tak příjemně.“ Zavrním.

„Aby taky nebylo, když jsi v mé posteli, že?“ rozesměje se Asaie a já zkrabatím obočí v náznaku hrané naštvanosti. „Přece by ses nedurdil.“ Zašeptá škádlivě.

„Já chci kokino!“ řeknu a rozesměji se při jeho nechápavém pohledu.

„Kokino? Co to probůh je?“ zeptá se lehce vyděšeně.

„Cukrátko, sladkost, mlska, vyber si, co chceš, ale chci kokino.“ Založím si ruce na hrudi.

„Ahá…tak to pak jo. V lednici je marlenka.“ S tím si znovu lehne a ignoruje mě. Zvednu se podívat se, jestli tam ta marlenka vážně je. Je tam! Pomyslím si nadšeně, jen co otevřu lednici. Se zářícíma očima se na ni vrhnu a celou ji sním.

„Tos mi nemohl kousek nechat?“ ozve se za mnou ublíženě.

„Jejda.“ Usměji se na něj zářivě.¨

„Jak to vidím, budu si muset dát jiný zákusek.“ Řekne jen s jiskřičkami v očích.

„Jaký? On ještě nějaký je?!“ zeptám se energicky. Pořád mě honí mlsná.

„Ano, je a já si ho jdu náležitě vychutnat.“ Řekne jemným hlasem podbarveným čímsi mě u něj neznámým.

„Co je?“ neklidně se ošiju, když se ke mně začne pomalu a tiše, jako kočka přibližovat.

„Jdu si pro svůj zákusek.“ Zapřede a mě naskočí husí kůže. Konečně mi dojde, co tím zákuskem myslel.

„Copak, nedokážeš zkrotit svého dravce v kalhotách?“ zeptám se tiše s úšklebkem na tváři a pomalu před ním couvám.

„Ale, snad se nebojíš, cukrátko?“ zapřede znovu a já narazím na linku. Už nemám kam ustupovat a tak se na něj jen vzdorovitě podívám.

„Líbí se mi tvůj vzdor, koketo.“ Přiblíží se na délku paže. Svádivě přivřu oči a nepatrně našpulím pusu, jako když přemýšlím.

„Ale ale…koketa jak vyšitá.“ To už je u mě a sklání se pro polibek. Uhnu hlavou a vyklouznu mu pod paží. Přitom se o něj jen lehce otřu. Tak aby se to dalo považovat za omyl, ale aby to stále dost cítil. „Takže ty si chceš hrát?“ otočí se na mě s ďábelským úšklebkem na tváři.

„Nenene…já se jen bojím, že mě sníš.“ Olíznu si rty a znovu začnu couvat, tentokrát směrem ke dveřím.

„Myšičko myš, pojď ke mně blíž.“ Zavrní a já se otřesu, jak mnou projela vlna vzrušení.

„Kocourku kocourku…“ řeknu, jako bych ho káral. „…Nepůjdu nebo mě sníš…“ laškovně mávnu rukou ve vzduchu a vycením zoubky.

„Ale no ták…cukrátko! To mělo být tajemství!“

„Já bych se i nechal sníst…“

„Opravdu? A proč mi teda utíkáš?“ zeptá se a já dál ustupuji.

„Je to hra.“ Řeknu a svůdně se usměji.

„Tak ji pojďme dohrát.“ Zašeptá a pohne se tak rychle, že to ani nepostřehnu. Najednou stojí u mě a drží mi ruce za hlavou, přitisknuté ke zdi. Zkusím se vyprostit, ale nemám šanci. I když mě drží jen jednou rukou. Druhou zamíří pod tričko. Přejede mi od hrudi až po bříško a já zadržuji sten, který se mi dral přes rty. Vrhne se na má ústa. Vášnivě a chtivě, nijak jemně. Dychtivě mu odpovídám a přitisknu se na něj.  Chci se ho taky dotýkat!

„Pusť…“ zachraptím, ale on se jen ušklíbne.

„Teď si hraji já.“ Zašeptá mi do ucha, které následně skousne. To už to nevydržím. Uši mám obzvlášť citlivé a tak ze mě vyloudí táhlý sten. „Tak se mi to líbí.“ Zavrní a dá se do oždibování mého krku. Zadržuji dech, abych mu nedopřál to potěšení, slyšet mou prohru. Rukou mi dál bloudí po hrudi a já mám větší a větší problémy s dýcháním. Když mi nějakým záhadným způsobem přetáhne tričko přes hlavu, popadnu konečně dech.

„Nechceš…nechceš se přesunout někam…kde nás…nenajdou?“ zakončím to stenem, který se mi přes rty nepozorovaně dostal ven.

„Možná…možná je to dobrý nápad.“ Uzná a já vidím, že se mu do toho ale moc nechce. Není jediný, ale nechci riskovat, že nás tu načapají Kukuru se Svanou. Vezme mě za ruku a táhne mě ke mně do pokoje. Je blíž než ten jeho. Jen co se za námi zavřou dveře, přirazí mě k nim a znovu se mi vrhne na rty. Slyším cvaknutí zámku, jak zamknul. „Teď už nás nikdo rušit nebude.“ Zamumlá a tentokrát se vrhne na mou hruď. Zalapám po dechu, ale pak si uvědomím, kam tohle všechno směřuje. Nedokážu to! S vypětím všech svých sil ho od sebe odstrčím. „Co se stalo?“ zeptá se mě nechápavě.

„Já…nemůžu…nechci…já…“ koktám.

„Co nechceš?“ zeptá se tiše.

„Já…pokaždé jsem se s někým hned na začátku vyspal a pak mě měl jen jako děvku…na nic jiného jsem se jim nehodil…“ do očí mi vhrknou slzy. Daleko je ten chladný Dor. Daleko předaleko… „Já…chci s tebou spát až…až budu vědět, že to myslíš vážně…a ne jako…jako povyražení, rozptýlení…“ teď už mi po tvářích tečou stopy mého trápení. Nesnažím se je setřít. Vím, že by to nepomohlo. Ničemu by to nepomohlo…

„Ale no ták. Já to myslím vážně. Jestli nechceš, nemusíme dneska nic mít. Můžeme se jen mazlit, dobře?“ přijde a obejme mě. Pokusím se v objetí ztratit, ale v hlavě mám tolik myšlenek.

„Co když to nedokážu?“ zašeptám.

„Co, nedokážeš?“

“Co když nezachráním Dovida? Co když někdo umře? Co když všechny zklamu?“ zvednu hlavu a zoufale se mu podívám do očí.

„Hlupáčku.“ Zasměje se. „I kdybys selhal, pořád tě budu milovat.“ Zašeptá a dá mi polibek do vlasů. Rozvzlykám se. Je tam milý. Právě jsem mu v tom nejlepším odřekl sex a on mě tu ještě uklidňuje.

„Miluji tě.“ Zašeptám a schovám svou tvář do jeho hrudi.

„Já vím.“ Přitiskne mě k sobě pevněji a já se usměji.

„Chce se mi spát.“ Zívnu a on mě zvedne do náruče. Vyjde z mého pokoje a nese mě nahoru do svého. Zmateně se na něj podívám.

„Mám větší postel. Je možné, že už tu dlouho nebudeme a já tě chci mít u sebe.“ Vysvětlí mi to a já se na něj usměji. Zavřu oči a za chvíli se propadnu do světa snů.

„Dobré ránko. Usměje se na mě Asaie, jen co otevřu rozespalé oči.

„Dobré.“ Políbím ho.

„Mám nápad.“ Řekne a zamyšleně se na mě podívá.

„Jaký?“ zvednu obočí.

„Co kdybychom dneska vynechali školu a jeli pro Eleanor? Má přiletět dneska v deset hodin, tak bychom se mohli projet okolí a podívat se přitom po Orochim.“

„To zní dobře, ale teď chci snídani do postele.“ Usměji se na něj a lehnu si zpět do polštářů.

„Tak ty takhle?“ zeptá se a já s vážnou tváří přikývnu. Moc dlouho mi ale nevydrží, protože mě vzápětí začne lechtat. Když už mám pocit, že se vážně počůrám, vletí do pokoje Kukuru.

„Jo vy se jen kočkujete.“ Oddechne si. „Já si myslel, že tu někoho vraždíte. Dore? Kdy ti vlastně má přiletět Eleanor?“ zeptá se.

„Dneska v devět.“ Usměji se na něj.

„V deset miláčku.“ Opraví mě Asaie.

„Kušuj!“ mávnu rukou a podívám se na Kukuru.

„V deset, říkáš?“ v očích se mu mihne něco znepokojujícího. „Napadlo mě, že bych ti pro ni přijel, víš?“ usměje se.

„Ne to je v pohodě. Pojedeme pro ni s Asaiem. Navíc by na sebe nenechala šáhnout.“ Odpovím mu a jemu se v očích na chvíli mihne zlost.

„Dobře.“ usměje se už normálně a odejde.

„Tak se pojď nasnídat, ať můžeme vyrazit. Je půl desáté.“ Žďuchne do mě a já se na něj vyjeveně podívám.

„Půl desáté? Já myslel, že je sedm!“

„Víš, já to měl v plánu už včera večer.“ Pokrčí rameny. Jen přikývnu a vstanu. Rychle se nasnídáme a nasedneme na Asaiovu motorku.

„Jak se vlastně jmenuje!?“ zařvu na Asaie za jízdy.¨

„Ascapulco!“ Zařve v odpověď.

„Co je to za divný jméno?“ podivím se.

„Co?!“

„Nic!“ zakřičím zpátky a zbytek cesty se jen k němu tisknu co nejblíže a mlčíme. Když dojedeme na letiště, zrovna vidíme, jak letadlo od Eleanor zajíždí do hangáru. Rozjedeme se tam a já okamžitě slezu a rozeběhnu se k letadlu.

„Kde je moje motorka?“ zeptám se stevarda a ten ukáže někam k nákladním prostorům. Přeběhnu tam a už ji vidím v plné kráse. Černá nablýskaná a vrnící jako kočka. „Eleanor!“ zakřičím a nehledím na divné pohledy od ostatních. Jen co uslyší můj hlas, rozjede se ke mně a já jen tak tak stihnu uhnout. „To mě chceš zabít?“ zeptám se se smíchem a pohladím její ladné křivky. Zavrní a potichu přede, zatímco s ní jedu k Asaiovi. „Eleanor, tohle je Asaie, můj přítel a tohle je Ascapulco. Je stejný jako ty. A kluci, tohle je Eleanor.“ Představím je a Elleanor zavrní hlasitěji na pozdrav.

„Těší mě.“ usměje se Asaie a k nám přiběhne nějaký chlapík.

„Vše je už vyřízené. Tady jen chceme váš podpis a hned si ji můžete odvést.“ Usměje se na nás a já podepíšu.

„Tak a jedem.“ Sladce se usměji a nasednu na ni. Rozjede se okamžitě a Asaie se během chvíle zařadí vedle nás. Potom nás předjede a vede mě. Projedeme snad všechno. Město, lesy i crossové pole a nakonec skončíme na odpočívadle u rezervace.

„Kde jsou?!“ zeptám se.

„Nepanikař, někde tu jsou. Jen musíme hledat. Musíme vidět to, co nemůžeme vidět.“ obejme mě Asaie.

„Cože?“ nechápu.

„Neřeš.“ Usměje se a my znovu po chvíli vyrazíme. Projedeme si několikrát celou závodní trasu a nakonec jen tak jezdíme, když zahlédnu něco mezi stromy. Zamířím k tomu a zjistím, že je to polorozpadlá budova. Asaie se ke mně připojí a zastaví vedle mě.

„Našli jsme je.“