2. chapter
Dor
„Co si myslíš, že děláš?!“ zavrčím na něj zlostně. Doufal jsem, že už ho v životě neuvidím a on si v klidu nasedne do stejného letadla, v jakém letím já! „Opovaž se ke mně přiblížit ještě jednou takhle blízko a tenhle let nepřežiješ!“
„Copak jsem ti vůbec nechyběl, zlatíčko?“ zakňučí afektovaně.
„Vůbec ne a…“ přeruší mě polibkem. Vzápětí se mu na tváři rýsuje rudý obtisk mé ruky.
„Ty-tys mě praštil!“ vyjekne nevěřícně a já se musím usmát.
„Ano praštil a praštím znovu, jestli mě nenecháš na pokoji!“ zaječím přičemž se lidi na nás začnou otáčet.
„Neříkej, že by sis nedal říct.“ Usměje se rádoby svůdně a v tu chvíli přiběhne letuška.
„Potřebujete s něčím pomoci?“ zeptá se nás se zářivým úsměvem.
„Ano, jestli byste mi ho podržela, aby mi náhodou nespadl.“ Sladce se na ni usměji a ani letuška, která Renaie podržela, ani Renai netušili, co plánuji udělat až do chvíle, kdy už bylo pozdě.
Dobře jsem se natočil, rozpřáhnul se a vrazil mu takovou, že i s letuškou spadl ze sedadla. Před ústy si držel dlaň, kterou na chvíli ji oddálil, aby mohl vyplivnout dvě zakrvácené věcičky. Z roztrženého rtu a z míst, kde dříve byly dva přední zuby, mu tekla krev, jak z poraženýho vola. Já mu vyrazil dva přední zuby! Vítězně se usměji a se zadostiučiněním si sednu na místo, přičemž jeho tam nechám, aby se o něj postarala pomalu panikařící letuška. Do uší si dám sluchátka a naplno si pustím hudbu. Nevšímám si pohledů spolucestujících, kteří na nás upírají zaujaté nebo vyděšené pohledy. Asi po půl hodině usnu.
Probudí mě až letušky, které prochází letadlo, jestli tam někdo nezůstal. S omluvou se vypotácím ven,, kde musím přimhouřit oči před oslnivým slunkem, které tu pere, jako by to tu chtělo spálit na uhel. Vydám se do haly a hned po příchodu si všimnu cedule s mým jménem. Její majitel byl vysoký muž středních let, který nevypadá zas tak špatně a zrovna se s někým hádá.
Vydám k nim a vzápětí se ovšem zastavím, protože ten muž, se kterým se hádá, mi až moc připomíná Renaie ve starším provedení. Po chvíli se znovu dám do chodu a zastavím se kousek od nich. Snažím se odposlouchávat, ale hádají se o něčem, čemu ani zamák nerozumím. Z odposlechu mě vyruší až Renaiův debilní, slizkej hlas.
„Copak to se dělá, lásko, poslouchat cizí rozhovory?“ ptá se provokativně a zezadu mě obejme.
„Lásko?“ řeknou unisono dva hlavní aktéři hádky a udiveně, následně naštvaně zvednou obočí, zatímco já začínám rudnout vzteky.
„Lásko..?“ Zašeptám hlasem, za který by se nemusel stydět ani Hulk.
„Ale no ták, přece nebudeš zapírat ne? Vždyť se tak milujeme.“ S tím mi olízne ucho, což už je vrchol a tak mu vrazím loket do břicha a jen co se v křeči zlomí v pase, ještě mu dám kolenem do obličeje. Tak a teď má ještě ke všemu zlomenej nos.
„Řekl jsem ti to jasně už v tom letadle. Ještě jednou se mě dotkneš, nebo na mě jen pohlédneš, budou tě sbírat po kouskách.“ Zavrčím na něj a výhružně se přikrčím.
„Ale lásko.“ Začne
„Žádné lásko! Chceš přijít o víc než jen o dva zuby!“ zaječím na něj a on ihned ztichne a jen mě propaluje nenávistným pohledem slibující pomstu. To by mě zajímalo, co by mi tak on mohl udělat, ušklíbnu se.
Starší verze Renaie se na nás jen opovržlivě podívá a odvádí svého syna, ze kterého teče červená jak z Niagárů pryč od nás. Někdo mě poplácá po rameni.
„To bylo dost dobrý.“ Ozve se za mnou obdivně a já se otočím na mého domnělého strýce. „Ty jsi Dor?“ jen kývnu. „Já jsem Kukuru, tvůj strýc a tykej mi jasný? Tak pojď. Vyzvedneme tvoje zavazadla a pojedeme domů.“ Usměje se a jde přede mnou. Vyzvedneme je a vydáme se na parkoviště, kde je nejmíň tucet aut. Vyjdeme a zastavíme u krásného džípu. Narvu do něj všechny svoje věci a vyrazíme.
Asi po pěti minutách ticha to už strýc nevydrží a začne na mě metat jednu otázku za druhou. Většina je o Renaiovi.
„Tys mu vyrazil dva zuby?“ zeptá se, a když kývnu, rozesměje se. Taky se usměju a zadívám se ven na ubíhající krajinu. Zrovna jsme vyjeli z města a jedeme někam nahoru. Čím výš jsme, tím lepší mám výhled na město pod sebou. „A proč, jestli se můžu zeptat?“ otočí se na mě znovu.
„Řiď! A bylo to v letadle. Dal mi pusu a měl nechutný kecy.“ Znovu ho to rozesměje a já žasnu nad výhledem a krásou krajiny. U nás ve městě jsme nic takového neměli. Nanejvýš parky.
„A co mezi vámi je?“ vyzvídá dál.
„Chodili jsme spolu, ale před několika měsíci jsme se rozešli. Nechtěl mi dát pokoj, ale pak najednou zmizel, protože se odstěhoval. Byl jsem snad nejšťastnější na světě a on mi potom vleze do letadla!“ odpovím a čekám jak zareaguje na to, že jsem gay.
„Aha. Mě připadá jako pěknej debil a tyran. Nechápu, cos na něm tehdy viděl.“ Zakroutí nechápavě hlavou.
„To já taky ne.“ Povzdychnu si. „Asi jsem tehdá byl zaslepenej jeho vzhledem a džentlmenským chováním. Když se začal chovat, jako žárlivej manžel a začal dělat scény, tak jsem ho pustil k vodě. Navíc jsem si začal všímat, jak se chová k ostatním a začal se tak hnusně potom chovat i ke mně, což jsem už vůbec nepobíral. Z dokonalého chlapa byl najednou žárlivý egomaniastický hovado, co mě akorát týralo a to co mi udělal pak, byla poslední kapka.“
„On ti něco udělal?“ vážně je zvědavej jak stará babka. Jen kývnu a dál to nerozebírám. Naštěstí pochopí, že se o tom nechci bavit a tak se začne ptát na jiné otázky, ale po pěti minutách jednostranného monologu vezme moji ignoraci na vědomí a promluví na mě, až když jsme na místě.
„A tady od teď budeš bydlet.“ Usměje se a vystoupí. Rozhlédnu se a uvidím rozlehlý dům, s velkými vraty na dvůr.
Celé je to obklopené přírodou a vyzařuje z toho cosi přívětivého. Ihned se tu cítím jako doma. Před domem je trávník, kterým vede kamenná cestička a k bráně vede cesta vysypaná oblázky. Velké okna, ve kterých jsou nějaké červené převislé květiny, jdou otevřené dokořán a zevnitř jde slyšet něčí zpěv. Stará, ale zachovalá došková střecha tomu dodává starobylý vzhled, který jen umocňuje kouzlo tohoto místa. Otočím se a vydechnu úžasem. Před sebou vidím celé město kam až oko dosáhne. Je to nádhera. Tohle město je sice moderní, ale zachovalo si svůj historický vzhled a tak je to ráj turistů.
Otočím se zpět na strýce, který s úsměvem vytahuje kufry z auta a něco si pohvizduje.
„Líbí?“ zeptá se
„Moc.“ usměji se a najednou mi nepřipadá tak hrozné se sem stěhovat.
„Budeme ti muset pořídit nějaké vozítko.“ Prohodí jen tak a vezme několik kufrů. Jak je utáhne, se mě neptejte.
„Vozítko?“ nechápu.
„No musíš nějak jezdit do školy nebo do města a pěšky to trvá nejmíň hodinu. Sem totiž nic nejezdí.“ Vysvětlí a zmizí uvnitř domu, odkud se hned na to zase vynoří.
„Chceš třeba motorku? Nebo auto?“ ptá se dál.
„To je v poho. Mám Eleanor. Přivezou ji za měsíc.“ Řeknu a vezmu zbytek kufrů. Nechápu, proč ji nemohli poslat letem za mnou.
„Eleanor?“ nechápe.
„Motorka. Jmenuje se tak.“
„Tak tím se všechno řeší.“ Usměje se a pozdraví vysokou blondýnu, která právě vyšla z domu. Bez problémů by mohla konkurovat jakékoliv modelce.
„Já jsem Svana.“ Usměje se na mě a natáhne ke mně ruku.
„Dor.“ Přijmu ji.
„Zvláštní jméno.“ Poznamená.
„Stejně jako vaše.“ Usměji se
„Nevykej mi. Připadám si pak stará a navíc, jsem přece tvoje teta ne?“ pokárá mě s jejím zářivým úsměvem. Vypadá to, že ho nikdy neodkládá. Je mi sympatická. „Tak mi něco dejte, ať se mi nestrháte. A v kuchyni je potom večeře, u které se můžeme seznámit všichni.“ S tím zamíří do domu a kufr co nesla složí v obýváku, kam to naskládáme i my.
„Tak pojď Dore. Večeře je na stole a určitě si máme všichni co říct.“ Usměje se na mě Svana.
Tak a teď je na řadě seznamování. Celý nesvůj vejdu do kuchyně, kde už sedí asi patnáctiletý kluk.
„Ahoj! Já jsem Dovid.“ Usměje se na mě. jak tak koukám, nejenom táta má uchylku na divný jména.
„Dor.“ Napřáhnu k němu ruku.
Komentáře
Přehled komentářů
Dor nebude žádná jemná květinka. Dokáže se o sebe postarat. To se mi líbí. :)
Strýc vypadá sympaticky a Renaia už doufám Dor nepotká..
Ale ale.. Dovid.. já vidím na obzoru incest. že joo? Prosííím. To by bylo roztomilýý x)
Kawaiiiiii ^^
(Widlicka, 4. 4. 2013 12:20)
Dor vůbec není od rány ;-P
Nechápu, proč by mu tu motorku měli přivést až za měsíc, nebí to dlouho?
...
(L., 11. 3. 2013 15:57)
Tak Dovid jo? To zní zajímavě... takový incest by nebyl od věci, ale myslím, že to by bylo moc jednoduché xD
No, jsem zvědavá, co jsi vymyslela :)
XD
(Liliana, 10. 3. 2013 19:55)Wauuuu, úžasný diel. Ale čomu sa diviť Keď si to písala ty a tvoje poviedky sú úžasné. Dor to Renaiovi krásne natrel. Poriadne som si to vychutnávala. Hlavne pri tej časti keď poprosil letušku aby mu Renaia podržala. I ten výsledok stál za to. Don je geniálny. Jeho teta a strýc vyzerajú ako pohodoví ľudia. Som zvedavá čo je zač Dovid. Neviem sa dočkať pokračovania. Už aby bolo čo najskôr :)
Re: XD
(Miu, 10. 3. 2013 21:54)hej Liliana tak to si počkej ještě chvíli jeho genialita ještě nevyrazila na povrch a hlavně genialita naší milé Yukiko
..*
(Liia, 9. 3. 2013 19:27)Už se těším na další díl povídky a taky doufám, že tu bude co nejdřív :) Sice vím o čem to bude - mi víme o čem mluvím :D ale i tak se nemůžu dočkat až si to tu znovu přečtu. Přece jen si obnovím vzpomínky na to, a aspoň se ve škole nebudu tvářit jak blbeček když to budu číst a culit se u toho :D Tak šup, šup ať to tu je co nejdřív jinak tě v pondělí budu mučit a tak otravovat, že to jsem ještě s radostí dáš ;P
<3
(Miu, 9. 3. 2013 8:53)tak úchylka na divný jména jo? maš pravdu docela to sedí :D aano je to boží jako vždy a ano když ti nejde psát princ piš todle <3 s tím princem to tam ňák vymyslíme
Kawaii^^
(Frux, 18. 4. 2013 12:26)