U Mušketýrek

 Asaie

„Zkus hádat.“ Sladce se na něj usměju a sleduju, jak pomalu rudne. Nevím, jestli vzteky, nebo jestli pochopil, že bych to bral všemi deseti a pěti navíc. Otočím se k odchodu a mezi dveřmi se zastavím a otočím. Nejde za mnou, ale sedí dál v lavici a nejspíš o něčem přemýšlí. „Hej! Jdeš nebo tu hodláš zakořenit?“ zavolám na něj a on sebou trhne. Podívá se na mě a jen si rychle sbalí věci. „To se často takhle zamyslíš?“ zeptám se ho.

„Ne, jen jsem přemýšlel o Eleanor. Už se mi po ní nehorázně stýská,“ usměje se a v očích se mu objeví jiskřičky. Kdo je ksakru Eleanor? Pomyslím si žárlivě. Zamračím se a vydám se chodbou k učebně historie.

„Ty se zlobíš? Proč?“ zeptá se mě a srovná se mnou krok.

„Nezlobím.“ Odseknu mu a ani se na něj nepodívám.

„Co ti vadí?“ chytne mě za rukáv.

„Kdo je Eleanor?!“ vyjede ze mě dřív, než to stihnu zarazit. Skvěle. Pomyslím si ironicky. Teď vypadám jak nějakej žárlivej přítel.

„Cože? Je to motorka.“ Usměje se na mě a mě v okamžiku spadne takový kámen ze srdce, že by to způsobilo zemětřesení osmého stupně, kdyby byl skutečný. Hlasitě si oddechnu a vydám se dál s Dorem po boku.

„Tys žárlil!“ vyjekne po chvíli a já se na něj zamračím. Když si ale všimnu jeho krásného úsměvu a lehce zrudlých tváří, okamžitě mám pocit, že roztaju. Má mě omotanýho kolem prstu. Pomyslím si s lehkým zděšením.

„Proč ti vlastně říkaj Sněhurko? A jak to, že tě všichni nejspíš už znají?“ zeptám se. Vrtá mi to hlavou od chvíle, kdy jsem ho představoval klukům. „A co máš s Renaiem?“ tohle by mě zajímalo asi nejvíc.

„Noo…“ de vidět, že se na chvíli zamyslel. „Víš, já se tu byl podívat už v pátek jak to tu vypadá a nějak se mi k tomu připletly takový malý děti a bylo jich sedm. Mám pocit, že to byly sourozenci jednoho kluka z prváku. Zrovna byl den otevřených dveří. Takovej ten jak se rodiče atd mohou podívat, jak se učí v hodinách a on tam měl mamku i s ratolestí. Asi jsem se jim zalíbil, neboť se kolem mě neustále motali a pak mě jeden kluk řekl, že jsem Sněhurka se sedmi trpaslíky a pak to slyšel i ten učitel a začal se smát. Provázel mě potom po škole a neřekl mi jinak než pane Sněhurko. Myslím, že ani nezná moje pravé jméno.“ Ironicky se ušklíbne.

„Pořád nevím, odkud se znáš s klukama a s Renaiem?“ zvednu obočí a čekám na odpověď.

„Já se ztratil ve městě a oni mě našli. Nakonec jsme skončili na zmrzce v cukrárně a tak nějak jsme se zakecali. A s Renaiem jsem asi před několika měsíci chodil.“ Vysvětlí. On s ním chodil?!

„Tys s ním chodil?! A to ti nevadilo, že je to takový hovado?“ vykulím na něj oči a on se rozesměje.

„Zezačátku takovej nebyl. Byl milej, hodnej a ochotnej. Prostě gentleman jak se patří. Měl jsem na očích růžové brýle a lítal si v obláčcích, takže jsem si nevšímal, jak se chová k lidem okolo. Když jsme spolu byly nějakou dobu, myslím, že to byly dva měsíce, začalo jít do tuhého. Zakazoval mi oblíkat se jak chci, byl na mě hnusnej a nakonec mě i uhodil a zakázal mi stýkat se s přáteli. Když mě načapal, jak jsem byl ve městě se svým nejlepším přítelem, zmlátil ho tak, že byl týden v nemocnici.“ Poznamená smutně a rozejde se dál. Chytnu ho za rukáv.

„Tudy.“ Ukážu na odbočující chodbu. Nijak dál už to nerozebírám a jen ho dovedu do třídy, kde už je učitel. Omluvím nás s tím, že Dorovi bylo blbě jdeme si sednout na svá místa.

Dor

Páni. Tak to bylo o fous. Ještě že si umím tak vymýšlet, protože jinak bych byl v háji. Myslel jsem, že to nezamluvím, ale vypadá to, že to spolknul. Usměju se a koukám se z okna. Po chvíli prošení mě uvolnil místo a já měl krásný výhled na park za školou.

Celý den proběhl v klidu společně s několika slovníma přestřelkami u kterých jsem se někdy hodně červenal, že by se za mě nestydělo ani to nejzralejší rajčátko. Například to o tom stříkání. O přestávce si pár kluků řeklo, že by mohla být zábava někoho polít vodou a tak si vzali takový ty lahve s tím vrškem jak pro mimina a stříkali tím. Někteří to nabírali i do dlaní. Každopádně pak přišel učitel s větou, ‚kdo tady stříkal‘ a Asaie se ke mně naklonil s tím, že ‚on umí stříkat víc‘. To jsem nemohl nechat jen tak a proto jsem se začal hádat, že já víc. No a pak ta věta. Prej, ‚a co takhle to vyzkoušet?‘ Jen co to řekl a tak chlípně se usmál, okamžitě jsem zrudl a něco zakoktal. Proč se vždycky dostaneme k tomu, že bychom „teoreticky“ na to mohli okamžitě skočit?!

Zbývá posledních pět minut do konce školy a mě o přestávce volal Camilův táta, že by potřeboval v baru pomoct. Okamžitě jsem kývl, ale abych tam byl včas, budu si muset pěkně pohnout. Konečně zazvoní a jen mávnu Asaiovi na pozdrav, laškovně na něj mrknu a pošlu mu pusu po větru, než zmizím. Téměř cestou letím a dovnitř vejdu zadním vchodem. Za dveřmi se zastavím a chvíli se vydýchávám, načež se vydám do šatny, kde už na mě čeká uniforma. Podle toho jak vypadá, budu dělat barmana.

Černé přiléhavé kalhoty, bílá košile s rukávy po lokty a na to černá vestička pošitá flitrama. Celé to doplňuje ještě volná kravata. Když si to obleču, připadám si jako někdo jiný. Vypadám…k sežrání. Ne, to asi zas ne, ale vypadám víc než dobře. Ještě si všimnu toaletního stolku s líčením a okamžitě se k němu vrhnu. Už tak dlouho jsem si nemaloval oči! Ne že bych je nosil, ale líbí se mi to a v práci nebo na párty jsem je měl vždy obtáhlé aspoň tenkou černou linkou. Nalíčím se jen lehce, to znamená jen oči, protože nějak nemám potřebu si něco jiného upravovat a navíc to ani nepotřebuji. Kolem očí mám teď černou linku a řasy zvýrazněné luxusní řasenkou. Ještě lesk na rty a je to. Spokojeně mlasknu a vydám se do kuchyně, kde mi mají sdělit, co mám dělat. Najednou mi zazvoní mobil. Udiveně ho vytáhnu a podívám se na číslo. Neznámé. Kdo to je? Přijmu hovor a poslouchám.

„Háló? Je u telefonu Dor Pisti?“ Ozve se hlas.

„Ano jsem to já.“ Odpovím a čekám, co bude dál.

„Vaše motorka přiletí dříve, než jsme měli v plánu. Odlétat bude za tři dny od teďka a bohužel více informací proč to tak je budu mít až zítra, tudíž se prosím ozvěte na tohle číslo. Je pracovní.“ Řekne hlas a já začnu téměř skákat radostí.

„Samozřejmě. Zítra zavolám.“ Odpovím s přiblblým úsměvem a muž zavěsí. To bylo rychlé. Pomyslím si. Ale co! Eleanor za tři dny přiletí! Jsem momentálně asi nejšťastnější na světě. Na tváři se mi usadí úsměv a já se už opravdu rozejdu do kuchyně.

Vejdu do ní a okamžitě si všimnu veselé drobné brunetky točící se kolem ploten, troub, lednic a hromady dalších věcí či přístrojů, které ani nedokážu pojmenovat. Jen co si mě všimne, přiskotačí ke mně a něco do mě začne hustit.

„Jistě jistě, ale teď bych docela rád věděl, kde budu dneska pracovat.“ Stopnu ji v jejím nekončícím monologu, při kterém ještě stačila sekýrovat všechny okolo.

„Dneska budeš na malém baru ve druhém patře.“ Zašvitoří a usměje se.“Snad mi tě tam někdo nesní.“ Štípne mě do tváře.

„Jak mě?“ nechápu, ale rozesměji se.

„No jsi takový můj malý bráška, víš?“ podívá se na mě. Usměji se na ni a obejmu ji. Je to skvělá ženská a ještě lepší kuchařka. Když jsem sem poprvé přišel, dostala záchvat a s brekem vyběhla ven. Nechápal jsem co se děje, dokud mi to někdo nevysvětlil. Asi před třemi lety jí umřel bratr a údajně jsem mu hodně podobný. Když se vrátila, prohlásila, že je v pořádku a hezky mě tu přivítala a provedla. Vždy když jsem se nedíval, koukala na mě jako by nemohla uvěřit vlastním očím. Chová se ke mně jak k malýmu klukovi a často mi říkali, že vypadáme jak sourozenci. Škádlíme se a já tak nějak našel svou starší sestru. Skvělou starší sestru, i když když má špatnej den, je s ní k nevydržení.

„Však ty jsi zase moje nová starší setra.“ Usměji se na ni a dám jí pusu na tvář. Okamžitě se potom spakuju do malého baru a tam hned začnu obsluhovat zákazníky. Jsou to povětšinou milí chlapi a kluci, ale někdy se tu a tam najde nějaký ten exemplář, který si nedá říct a pak ho musí ven vytáhnout ochranka. Jsem tam něco přes hodinu, když se ke mně připojí Camil.

„Tak jak to jde?“ zeptá se a já se na něj usměji.

„Ale jde to. Lidi jsou milí a je hezký slyšet jen samý komplimenty.“ Zakřením se a dám drink, který jsem zrovna míchal docela pohlednému blonďákovi. Ale já jsem na fialkový vlasy. Zděsím se, že i teď myslím jen na Asaie. Já se snad vážně zamiloval! Nechci! Ale nebylo by tak špatné, cítit se zase milovaný a opečovávaný? Je to tvůj bratránek debile! Ozve se nejspíš můj vnitřní hlas. A co? Pokrčím rameny. Třeba že je to zakázaný? Odpoví mi ironicky.  Bratranci nejsou. Jen nejbližší rodina. Argumentuju. Vážně?  Pochybuje. Ano vážně a mlč! Okřiknu se v duchu a dál se věnuji zákazníkům. Jsem tu až do jedné v noci, kdy mě museli doslova vykopat, protože jsem nechtěl odejít a chtěl jsem tu zůstat až do zavíračky, takže do tří do rána.

S povzdechem jsem se vydal domů a jen co jsem se ve svém pokoji svlíkl, padl jsem za vlast. Probudím se v pět hodin ráno. Proč? Pomyslím si trpitelsky a zkusím znovu zabrat, ale bohužel se mi to už nepodaří a tak se po patnácti minutách převalování zvednu a za zívání se oblíknu a nachystám věci do školy. Ostatní budou vstávat až v sedm, takže mám něco přes hodinu a půl času. Času na co? Nejspíš udělám snídani. Pomyslím si spokojeně.

Sejdu co nejtišeji do kuchyně a začnu si chystat věci na palačinky. Tak teď už jen pořádně odměřit a můžu začít smažit. Moje palačinky byly u nás doma vždy tou největší pochoutkou společně s mými šátečky, které se rozplývaly na jazyku. Trik je v tom, že se do nastrouhaných jablek, bez slupky, nasype snad tuna cukru se skořicí a ony pak zkaramelizují. Nakonec se šátečky potřou bílkem a posypou se vrstvou cukru smíchaného se skořicí, stejně jako u těch jablek. Pečeme podle toho, jakou máme troubu a až je to zlatavě hnědé tak to vytáhneme. Ten cukr nám na povrchu udělá krásnou tvrdou karamelovou krustičku a jablka uvnitř jsou nádherně sladká.

Jen co dosmažím, do kuchyně vlítne, hned po ránu plná energie, Svana a jen se na mě šokovaně podívá.

„Co tu děláš tak brzo?“ zeptá se a já se jen usměji.

„Dělám snídani?“ odpovím jí otázkou a vyzvu ji, aby si sedla. Jen co to udělá, vejde i Kukuru kterej vypadá jako náměsíčník, ale jen co si uvědomí vůni palačinek, okamžitě se probudí a začne doslova slintat. Zasedne ke stolu a hned si začne mazat jednu asi třícentimetrovou vrstvou marmelády.

„To je dobrota. Kdopak to dělal?“ zeptá se se slastí v očích. Potěšeně se usměji. Už dlouho jsem je nedělal a bál jsem se, že jsem to nějak pokazil.

„To tady Sněhurka.“ Hodí hlavou směrem ke mně Svana.

„Mach o ýbolný!“ zahuhlá s plnou pusou Kukuru a v tu chvíli se do kuchyně přiřítí Dovid.

„Co to tu tak voní? Probudilo mě to a bál jsem se, že na mě nic nezbude, že tati?“ podívá se významně na Kukuru a já se rozesměji.

„Je toho dost. Myslím, že je to dost i pro celou armádu.“ Usměju se a dám na stůl ještě burákové máslo a nutelu.

„Páni! Do-ko-na-lé.“ Řekne Dovid a mě znovu zahřeje u srdíčka.

„Tolik chvály za jeden den, asi se budu červenat.“ Zašklebím se na ně, když uslyšíme šramot z patra. O okamžik později někdo dupe po schodech a vběhne do kuchyně.

„Doufám, že jste mi něco nechali, protože jinak…co ten tu dělá?“ vyrazí ze sebe šokovaně Asaie.