U Mušketýrek

Sálem se rozezní výkřik plný bezbřehé bolesti a utrpení. Hned po něm následuje další hlas zmítaný v agónii. Po stěně se rozprskne krev.
„Jak snadno se tito lidé ničí!“ zaječí šíleným hlasem muž, spíše ještě mladík, který právě jednomu z těchto křehkých stvoření vyrval z těla střeva a labužnicky je olizoval, přičemž všude kolem sebe stříkal krev. Druhý, starší muž, jen přikyvoval a divoce se zahryzl do krku krásné smrtelnice. Chvíli ho jen tak přežvykoval, až z jejího krku zbyl jen krvavý trhanec, než jí jedním kousnutím vytrhl kus masa. Schválně minul tepnu, aby mu vydržela co nejdéle. Druhý mladík se s tím tolik nepáral. Muž, kterému vyrval střeva už dávno vykrvácel a tak jen šáhl pro dalšího člověka, kterému se ihned zakousl do krku a rval mu z něj maso jako šílený. Sálem se rozléhaly výkřiky smrtelné hrůzy a bolesti, ale dva upíři stále neměli dost. Stále ještě měli sílu a chuť na další a další chudičké lidičky. Už i staršího to přestalo bavit a jednoduše ženě zlomil vaz. Natáhl ruku a chmátl po nějakém chlapci. Chtěl se do něj zakousnout, ale upoutal ho jeho obličej.
„Tak tenhle nebude jen na vypití,“ zamne si ruce a přitáhne si chlapce k sobě. „Právě jsi získal za milence nejžádanějšího upíra v historii,“ zašeptá mu do ucha, než se mu, o dost jemněji, ale stále bolestivě, zakousne do krku.