U Mušketýrek

„Je tady,“ řekne bezvýrazně malá holčička v lolita šatech a hned nato na bytelné dveře dopadnou první těžké rány.
„Co budeme dělat?“ vyjekne dívka doteď sedící na křesle, teď ale rozrušeně vyskočila na nohy s lehce se třesoucím hlasem.
„Nic, má drahá, můžeme jen čekat...“ ozve se klidně z lenošky naproti ní elegantní dáma ve starých korzetových šatech.
„Nic?!“ zaječí dívka a třesoucí se rukou ukáže na dveře. „Vždyť nás zabije matko!“ nedokáže zabránit panice vkrádající se jí do hlasu.
„Uklidni se Anito,“ zavrčí mladý muž, s vlasy, temnějšími než noc, sahající mu do pasu. Otočil se na ní ze svého místa u velkého vitrážového okna a hodil po ní varujícím pohledem.
„Už i ty bratře?! To tu nikdo nemá rozum?!“ zoufale zaječí a marně se rozhlíží po místnosti a tvářích okolo ní. Bratr i matka dali najevo svoje stanovisko a zbývala jedině malá Lilien, která ale nikdy nebyla na žádné straně a vypadalo to, že to se dneškem nezmění.
Dveře táhle zapraskaly a Anita měla pocit, jakoby jí někdo přejel nehty po zádech.
„Vždyť nás může zabít!“ zašeptala vyděšeně ale ihned ji přerušil matčin chladný hlas.
„Nemůže, je vyčerpaný. Pohání ho jen šílenství a hlad,“ suše jí oznámí, jako by šlo o nějaký hmyz a ne o jejího manžela.
„Sama víš, co dokáže hlad, matko,“ zavrčí a v hlavě hledá další argumenty.
„S tímhle náhodou souhlasím,“ ozve se bratr a upije ze své skleničky plné rudé tekutiny. „Už i ty, Sebastiene?“ odfrkla si matka a také upila ze své sklenky, s jen o trošku světlejší červení.
Prudké zapraštění a ze dveří odlétlo pár třísek. Uprostřed nich se začal objevovat otvor, ve kterém se co chvíli objevovali zkrvavené ruce vytrhávající bíle natřené dřevo. Všichni, včetně matky stále si stojící na tom, že ho zvládnou, zatajili dech. Otvor už je dost velký na to, aby jím prostrčil celou paži, ale ve svém stavu nedokázal pořádně myslet a tak místo toho, aby si odemknul, tak se dál probourával dovnitř.
„Tohle jé holé šílenství!“ zakňučí Anita a matka se jen krutě zasměje.
„Ne, zlatíčko, tohle je realita.“
Najednou všechno ustane a muž, manžel a otec, se vzdálí. Okamžitě ale znovu do dveří vrazí plnou silou a tím jediným obrovským nárazem se proboří dovnitř, když nalomené dřevo povolí. Setrvačností ještě uklopýtá pár kroků, než se výhrůžně narovná.
„Jak jste se opovážili?! Jak jste mohli?!“ Zařve až se tabulky skla začnou vyděšeně třást. Jediný na koho to mělo účinek byla Lilien, která se jen posunula blíž k Anitě a chytla se její dlouhé sukně a právě na Anitu, která hrůzou zamrzla na místě a jen na svého otce vyděšeně hleděla.
„Jak jste mi to mohli udělat?! Své vlastní krvi! Jak?!“ řve dál.
„Normálně, hrozilo, že nás odhalí a ty sis nedal říct. Stále jsi lpěl na starých zvycích a tradicích a nehleděl na to, že svět tam venku se změnil. Už se nás nebojí, už si nemůžeme dělat, co se nám zlíbí,“ promluvila klidně matka a ledově se na něj dívala ze svého místa na lenošce.
„Co si to dovoluješ ty děvko jedna malá! Kde bys byla beze mě?! Stále bys hnila v té špíně na ulici! A takhle ty odměňuješ moji laskavost?!“ zařve s nenávistí v jeho krví podlitých očí. Tohle prohlášení vytáhlo dosud klidně sedící matku na nohy.
„A co bys byl ty beze mě? Mrtvý!“ poslední slovo skoro vyplivla, jako by to bylo něco odporného. „Kolikrát jsem tě už za poslední století zachránila před tou tvojí tupostí?!“ zvýšila hlas, ale stále si dokázala udržet masku ledové paní.
„Ty -!“ zaryčel a vyrazil proti ní, to už ho ale srazil k zemi dobře mířený kop od Sebastiana.
„Matka má pravdu, jsi blázen a bude nám bez tebe líp!“ chladně se na něj podíval a zakousnul se do jeho krku. 'Fuj! Odporné!' Jelo mu hlavou, ale stejně nepřestal. Až když sebou přestal cukat, odtáhl se a nechal matku, ať se také napije.
„Nechci pít krev vlastního otce,“ zašeptala Anita a Lilien přikyvovala.
„Musíte, zlatíčka, jinak nebudete dost silné. Když zabijete a vypijete svého stvořitele, stane se z vás mnohem silnější upír než doposud. Například budete moci chodit na denní světlo. Stále to bude nepříjemné a bude to nejspíše na přímém slunci pálit, ale nesežehne vás na popel,“ usměje se na ně poprvé za celý večer matka.
„Ale i tak! Byl to náš táta...“ zašeptá se slzami v očích.
„Táta který zešílel, sestři,“ jemně jí pohladí po vlasech bratr.
„Má pravdu Nee-san, tohle bylo nejlepší řešení,“ stiskne jí ruku Lilien a věnuje jí jeden z jejích tak vzácných úsměvů.
„Když to říkáš i ty Lili...“ zamumlá a zakousne se otci do krku. Jen sebou trhne, ale dalšího pohybu už není schopen. Lilien začne pít z druhé strany.
Matka se posadí zpátky na lenošku a se smutkem v očích pozoruje, jak její děti pomalu vysávají nemrtvý život z jejího manžela a jejich otce. Jaký to kdysi býval velký muž. Ale nesmrtelnost si občas bere krutou daň a bohužel se rozhodla vybrat si jí právě na tomhle muži, kdysi tak laskavém a moudrém… Když z muže na podlaze vyprchala poslední jiskra jeho mrtvého života, po líci jí stekla jedna jediná karmínově rudá slza.