U Mušketýrek

Pravá část světla blikala a přitom vydávala cinkavé zvuky, typické pro tyhle světla. Rozhlédl se po dlouhé bílé chodbě a zamrazilo ho v zádech. Místy odlupující omítka vypadala jako cáry kůže trvající se z bílé pokožky a dezinfekční pach všude kolem mu pomalu rozleptával nosní sliznici.

Co tu vlastně dělá? Neměl by tu být. Měl by ležet na svém lůžku v nové budově, ne strašit tady, ve staré. Ale když on si nemohl pomoct. Když slyšel všechny ty zvěsti o staré nemocnici a jejích démonech, musel se v noci tajně vyplížit a zjistit, co je na tom pravdy.

Svého rozhodnutí podívat se sem zalitoval ve chvíli, kdy ho najednou ovanul zatuchlý vzduch páchnoucí něčím... Mrtvolným? Cítil v tom rozkládající se maso a ten tolik typický zápach dezinfekcí, stříkaček a dalších lékařských hnusů.

Zpoza dveří o které se opíral se ozve táhlý skřípavý zvuk, jako by někdo po dřevě dveří ryl nehty. Vyděšeně od nich odskočil a dostal se tak doprostřed místnosti. Zleva se ozvou dunivé zvuky jakoby palice a následuje agonický výkřik plný šílenství.

Dříve tu byla psychiatrická léčebna. Byla, ale už není! Zprava se k němu přibližují šouravé kroky. Začne couvat, ale vrazí do otevřeného okna. Kdy se otevřelo? A kdo ho otevřel?! Vykoukne ven a strne hrůzou. Venku si hrají děti a dospělí v bílých nemocničních košilích. Jedna holčička se otočí a svoje vodnaté oči plné něčeho zlého, se upřou přímo na něj. Šokem sebou trhne a zaklopýtá pár kroků vzad.

Prásknou dveře. S děsem vytřeštěnýma očima se podívá po směru zvuku a uvidí dveře volně se houpající v pantech. Roztřeseně se nadechne. Nemůže tady zůstat! Pomalu se rozejde chodbou dál. Za ním se znovu ozvou šouravé kroky. Začne zvonit zvon. Dvanáctkrát. Je půlnoc. A půlnoc tady, znamená znovuvzkříšení dávné hrůzostrašné historie, která by neměla už nikdy více spatřit světlo světa, na celou jednu hodinu. A peklo začíná… Zdali tento přežije?