U Mušketýrek

Den střídala noc a stále nikdo nepřicházel. Alespoň ne nikdo lidský. Jediné světlo, které sem pronikalo bylo z malého okénka u stropu, kterým viděl kus měsíce. Tak dlouho už nedýchal čerstvý vzduch, že si ani nedokázal vzpomenout, jaký je to pocit. Tak dlouho už ho bolelo celé tělo, že si nevzpomínal, jaké to je, nemít tělo dorasované z mučení. Nemohl se vyléčit, nepamatoval si žádné krásné věci. Jen hvězdy. Hvězdy nezapomněl. Odsud ale nevidí ani jednu. Ani jednu jedinou hvězdičku...

Celou se ozvou vzdálené kroky. Že by si pro něj šli? Ne, jen se mu to zdálo, usoudí, když kroky utichnou. Slyšiny jsou tu na denním pořádku. A vidiny též. Už nevěděl, jestli blouzní, nebo se tu každý večer pořádá večírek pro ďábly. Každý večer se tu pořádal ďábelský ples. Každý večer ho mučili a smáli se mu. Proč tu vůbec je? Proč si s ním tak hrají? Dnes je ale něco jinak. Něco je zvláštní...

Kroky se ozvou znovu, tentokrát blíž. Takže to nebyla halucinace? Pomalu dojdou až ke dveřím. Až teď si uvědomí, že slyší ještě jeden zvuk. Jakoby někdo někoho táhnul za sebou po podlaze.

Vyčkávavě se zadívá na dveře. Kroky se zastaví a v zámku zarachotí klíč. Pomalu se otvírají a on nedočkavě nahlíží, kdo vstoupí. Chvíli se nic nedělo, ale pak dovnitř udělal krok muž, kterého vídal každý večer. Každý večer ho mučil stejně jako ostatní.

„Nadešel tvůj čas,“ řekne hlubokým, dunivým hlasem. Že by se konečně rozhodli ho zabít? Pomyslí si potěšeně.

„Nepřišel jsem tě zabít, ale přivést k nám. Přijímací rituál jsi zvládl, jsi hoden být jedním z nás,“ pokračuje a do místnosti hodí toho, co táhl za sebou. Je to stařec, kolem šedesátky. Očividně není při vědomí. Pro jeho dobro, pomyslí si zděšeně.

„C-co p-po mě ch-ch-chcete?“ zakoktá se. Jeho hlas je ochraptělý, jak dlouho s nikým nemluvil.

„Ach, ty asi vlastně nic nepamatuješ,“ prohlásí najednou démon, jako by mluvil o počasí. Namířil na něj prstem a luskl. Najednou měl pocit, jako by mu měla prasknout hlava. Prudce sebou v šoku praštil o zeď za ním, až se bolestivě udeřil do hlavy. Když bolest po chvíli odezněla, vzpomínal si na všechno. Na tváří se mu objevil krutý úsměv.

„Takže jsem prošel?“ zeptá se s tichým, sadistickým potěšením.

„Ano prošel a jako další uchazeč je tu tenhle dědek,“ kopne do něj, až se stařík probudí. Luskl prsty a ve starcových očích se objevil strach.

„Myslím, že tenhle nepřežije,“ poznamená se zvráceným potěšením nově zrozený démon.

„Abyste se nedivil, starci mají často velmi tuhý kořínek,“ odporuje mu druhý muž.

„Tak dobře, řeknu to jinak. Myslím, že tenhle nepřežije mě,“ zdůrazní poslední slovo a s šíleným úsměvem se vyprostí z pout.