Krvavý polibek
Když už jsi na pokraji šílenství,
když už je ti všechno jedno,
když už nevíš jak dál.
Sáhneš po žiletce.
Po tvé poslední naději.
Nadechneš se, řízneš
a ucítíš tu opjnou bolest.
Fascinovaně hledíš na kapky krve
odkapávající k tvým nohám
a tvoří tak rudé flíčky na bílých dlaždicích.
Vyléváš si srdce pomocí rudých slz
a sleduješ, jak společně se slzami
odplouvá veškerá tvá bolest a utrpení.
konečně máš čistou hlavu,
konečně víš co máš dělat...
Vezmeš znovu žiletku
a jemně se jí pohladíš po kůži.
Další slzy.
Pod tebou to vypadá jak na krvavé bouři.
Znovu řízneš, silněji.
Sleduješ.
Sleduješ jak teď už ne po kapkách,
ale proudem tečou tvé slzy.
Krvavé vodopády,
stékající do rudě se zbarvujícího umyvadla.
Řízneš znovu a ještě jednou.
Vždy silněji a silněji.
S radostí v očích hledíš na tu krvavou podívanou
a tvá bolest odplouvá...
Postupně se ti zamlžuje zrak.
Vítáš tu temnoutu co se k tobě blíží.
Opojné bezvědomí.
Vítáš ji.
A s otevřenou náručí.
Nic už tě netíží.
Už nic...
Pouštíž žiletku.
Místností se rozlehne ten nejlíbeznější zvuk.
Něžné cinknutí žiletky,
jenž dala svůj poslední krvavý polibek...
...
(Marký, 12. 1. 2015 18:14)